Hranice se zavíraly postupně během roku 1969. Lidé tak sice odcházeli do ciziny, ale zároveň tím ztráceli naději, že se do své rodné země budou moci vrátit. Právě z této doby se traduje citát vrchního normalizátora, Gustava Husáka, že hranice nejsou korzo, aby se tam kdekdo procházel.
Například Akademie věd přišla o 11 procent pracovníků, 154 vědců odešlo už v roce 1968, dalších 259 akademiků v následujících dvou letech.
Velká emigrační vlna začala už v prvních hodinách okupace. Ve Vídni se už v posledních srpnových dnech roku 1968 potkávalo mnoho československých občanů, někteří nevěděli, zda se vrátí domů, případně, co je tam může čekat. Další už byli rozhodnuti zůstat za hranicemi.
Rozdělení rodin
Rozdělily se rodiny, vládla nejistota. Většina emigrantů se za hranicemi přes složité začátky uchytila, někteří se však během 70. let vraceli, buď z existenčních, nebo třeba i rodinných důvodů.
V první polovině sedmdesátých let byli emigranti pro komunistický režim nepřáteli. Později, během druhé poloviny sedmdesátých let, režim přistoupil za úplatu na myšlenku, že si mohou svůj vztah k socialistickému Československu formálně upravit, vracet se bez nebezpečí zatčení domů, a přitom zůstat československými občany v zahraničí nebo se po pětiletém období po útěku československého občanství vzdát.
Existovala také nucená emigrace, někteří nepohodlní občané byli na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let po podpisu Charty 77 vystěhováni nedobrovolně v rámci akce s krycím názvem Asanace.
