Jak jste 21. srpen 1968 prožíval?
Bydlel jsem na Pankráci za Vyšehradem. V půl sedmé ráno mě vzbudila máma s tím, že jsou tady Rusáci a obsazují nás tanky. Chvilku mi trvalo, než jsem se probral a pochopil, co mi říká. Pak jsem ale rychle vstal. Ani si nepamatuji, jestli jsem si ten den čistil zuby nebo snídal. Všechno je to trochu v mlze. Jenom vím, že jsem vzal foťák a tři kinofilmy a v půl osmé byl na Václaváku. Odtud mám první záběry.
Jak to tam v tu chvíli vypadalo?
Pořádně se tam nic moc nedělo. Lidé se hlavně snažili Rusáky přesvědčovat, že tady žádná kontrarevoluce není. Ty na ně ale koukali přihlouple, už jen proto, že byli přiožralí. A když jim velitel řekl, že tady kontrarevoluce je, tak mu prostě věřili. Navíc bylo na hodně z nich vidět, že jsou to primitivové a nemyslící figurky. Jinak ale transportéry jezdily k Václaváku a k rozhlasu a občas bylo slyšet, jak střílí někde kolem Staromáku. V tu chvíli vojáci kolem nás zpozorněli. Když to tam přestalo, začali po chvíli střílet taky.
Do vzduchu?
Do hořejších pater domů. Dneska už je tam těch jizev od kulek málo, ale sem tam jsou stále vidět. Každý rok si ta místa 21. srpna dopoledne obejdu.
Co se dělo dál?
Šel jsem k rozhlasu a pak zpět na Václavák. Tam jsem uviděl v obrněném voze chlapa, civila v šedivém obleku, který mi byl povědomý. Já jsem v té době dělal skladníka v mléčném baru na rohu Opletalky a Václaváku a ten chlap tam chodil na snídaně a svačiny. Později jsem se dopátral, že pracoval v ČTK. Mám asi čtyři nebo pět jeho snímků, jak jede na tom transportéru spolu s jedním dalším vojákem.
Co tam dělal?
No právě. Po chvíli vidím, jak něco říká do vysílačky a na to se všechny kulomety a samopaly namířily na Národní muzeum. Naráz začala palba. Proto se domnívám, že to byl on, kdo dal pokyn ke střelbě na muzeum. Takové ty bláboly, co se pořád říkají, že Rusáci při jízdě drnkli o trolej, lekli se a rozstříleli muzeum, to je nesmysl.
Zjistil jste někdy, co to bylo za člověka?
Dopátral jsem se dvou důchodců, kteří také pracovali v ČTK a ti si ho pamatovali. Nikdo z nich ale pochopitelně netušil, že by to měl být ruský oficír. Viděl jsem ho ten den ale ještě jednou s cigárem v puse, jak se bavil v Opletalce s vojáky. Později jsem na jedné své výstavě pod jeho fotku napsal, jestli ho někdo nezná. A tak jsem se ještě doslechl, že ho někdo ještě ten den přivedl na Senovážné náměstí, kde bylo provizorní televizní studio, které se každou chvíli někam přesouvalo. Nabídl jim údajně spolupráci, že jim bude donášet zprávy, co se kde děje a tak. A když odešel, do čtvrt hodiny tam vtrhli Rusáci a bylo po studiu.
Jedna z vašich fotek se jmenuje Portrét zabijáka a zachycuje ruského vojáka sedícího obkročmo na hlavni transportéru. Jaký je její příběh?
V tom místě lidé stavěli barikády a do cesty transportéru tlačili autobus. Cesta se začala zužovat, až už tam byla asi jen půlmetrová škvíra. Honem jsem se jí proto protáhl a za mnou běžel ještě jeden mladý muž. A jak ten transportér najížděl do autobusu, aby rozbořil barikádu, začal skrz něj ten voják na snímku střílet ze samopalu. Musel to být on, protože ti druzí vojáci se museli držet, jinak by spadli, jak se transportér nakláněl, ale on nohama svíral tu hlaveň. No a ten mladík, co běžel za mnou tu dávku bohužel dostal.
Zemřel?
Ano. Já sám jsem zaběhl do blízkého vjezdu do dvora, kde byla taková malá jatka. Když přestali Rusáci střílet, lidé vyběhli a toho chlapíka do vjezdu zatáhli a přikryli ho vlajkou. V devadesátém roce se mi pak ozval jeho syn, takže vím, že to byl pan Sadílek a vedle něj už tam ležel mrtvý pan Kubeš.
Na dalším snímku jste zachytil muže v motocyklistické helmě, který pomáhá zdravotníkovi odnášet na nosítkách raněného. K fotce jste napsal, že si ten muž sedal před pásy transportérů, hádal se s okupanty a zachraňoval a pomáhal, kde se dalo. Potkal jste takových lidí hodně?Takového jen jednoho. Tohohle. Večer lidé nosili jeho helmu, nevím jestli zahynul, nebo jestli to bylo jen symbolicky. Byl to skutečně aktivní člověk.
Jen jednoho? Ostatní se nechovali tak aktivně?
Ne. Prakticky všichni byli zalezlí. Stačila rána a lidé se skutečně rozutekli jak vrabci. Maximálně, když nebyla střelba, někdo občas vylezl z baráku a udělal si pár fotek. Všichni měli strach.
Na řadě záběrů jsou ale vidět zástupy lidí, kteří se hádají s okupanty, nebo jim brání v průjezdu. Ostatně i na řadě vašich fotek.
Jistě, ale to bylo v době, kdy se ještě nic nedělo a hlavně se nestřílelo.
Kam jste vyrazil dál?
V půl dvanácté mně došly filmy, měl jsem s sebou, jak jsem říkal, jenom tři. Takže jsem vyrazil domů na Pankrác, kde jsem zatemnil koupelnu a natočil si ještě další čtyři kazety. A v půl druhé jsem byl znova u rozhlasu, kde zrovna vybuchovalo muniční auto, které někdo zřejmě zapálil. Od něj pak vzplály i čtyři okolní domy. Začal jsem pořizovat snímky, ale lidé z vedlejšího domu na mě křičeli, že mě to zabije. Abych od nich měl klid a neměli o mě strach, tak jsem šel paradoxně ještě blíž, aby mě neviděli. Vyfotil jsem tam například muže s hasícím přístrojem, který stříká do okna, či už zmíněnou fotku s mužem, který pomáhá zdravotníkovi odnést raněné.
Vy sám jste se nikdy nebál? Z řady fotek je vidět, že jste Rusům strkal objektiv skoro až do obličeje.
Měl jsem pocit, že mám výhodu domácího hřiště. Vůbec mě nenapadlo, že bych se měl bát. Už ráno Rusové samopaly píchali do lidí, ale já jsem je odstrčil a šel dál. Až pak jsem si uvědomil, že jsem dvacet metrů od davu a mezi vojáky. Dokonce jsem začal uvažovat nad tím, že si naši asi musí myslet, že jsem ruský fotograf. Všechny ostatní vyháněli, zatímco já si tam chodil a fotil. Ale já jsem taková povaha, když začali střílet, utíkal jsem k nim, abych si je vyfotil. Mám úplně opačné reakce než většina normálních lidí. Zřejmě nemám žádný pud sebezáchovy. Na druhou stranu si myslím, že dovedu odhadnout riziko.
Fotil jste i další dny?
Ještě 22. srpna na sedící demonstraci ve dvanáct hodin na Václaváku. Tam jsem se dozvěděl, že v noci od Palackého mostu stříleli vojáci na Moráň na dětskou chirurgii. Tak si říkám, že to musím vidět a po demonstraci jsem zamířil rovnou tam. Bylo to tam celé rozkopané, zrovna se tam opravovaly koleje, a hlína a dlažba byly na chodníku, že po něm sotva mohli projít dva lidé.
Vojáci tam ještě byli?
Byli roztahaní všude od Emauzského kláštera až k železničnímu mostu. Chtěl jsem si je vyfotit i s Hradčany, tak jsem si vlezl za sloup a začal fotit. Udělal jsem možná pět snímků, než mě někdo z nich viděl. Jenže měli vysílačky, takže najednou vidím, jak ke mně zezadu běží dva vojáci se samopaly. Tak jsem se zastavil, foťák v ruce a jeden z nich na mě začal hulákat, ať mu dám kinofilm. Řekl jsem mu: „Nemám proč, já jsem tady doma. Vy jste hajzlové, vy tady nemáte co dělat. Táhni domů, kdyby tě viděla máma, tak ti natříská.“ No a to se mu moc nelíbilo.
Říkal jste, že dokážete odhadnout riziko, ale tady jste si trochu zahrával s osudem, ne?
Možná. Okamžitě se kolem nás seběhla spousta lidí. Několik minut jsme se tam handrkovali a oni do mě šťouchali hlavní, až nějaká starší paní začala málem brečet: „Panáčku, dejte jim ten film, vždyť vás zastřelí.“ Uvědomil jsem si, že to už asi nepůjde dál natahovat, tak jsem honem začal film exponovat. Když jsme věděl, že už je to překryté, otevřel jsem fotoaparát, přikryl film a utrhl jeho zbytek a ten hodil za vojáky asi tak patnáct metrů směrem k železničnímu mostu. Oni se na to vrhli a já se rozběhl k Jiráskovu mostu a přitom jsem ze sebe strhl černý rolák, co jsem měl na sobě. Aby mě nepoznali, až zjistí, že na tom filmu, co jsem zahodil, nic není.
Ty snímky vám zůstaly?
Z toho místa ne. Bohužel se to nasvítilo a nešlo to použít. Zůstala mi jen část té sedící demonstrace. No a to byl poslední, sedmý kinofilm, co jsem měl. Pak už ale dění v ulicích fotili tisíce dalších lidí a to už mě tolik nelákalo.
