Dopisy tehdejšího britského premiéra Harolda Macmillana doporučovaly použít jaderné zbraně, pokud by Čína zaútočila na enklávu Hongkong.
Atomový úder byl považován za jedinou reálnou alternativu ke ztrátě území v případě čínského útoku, kterým komunistické orgány tenkrát nepřímo, ale zjevně hrozily.
Nejvyšší britští politici tehdy debatovali o možnostech, jak Peking přesvědčit, aby nezaútočil. Eventualita jaderného úderu byla v diskusích vyzdvihována jako nejlepší prostředek, jak posílit obranu kolonie proti rostoucím nárokům Mao Ce-tungova režimu. Většinu bomb i jejich nosičů použitých proti Číně měli poskytnout Američané.
Hongkong byl velmi zranitelný, protože veškeré dodávky vody a většina potravin se dovážely z vlastní Číny, a mohly být tudíž okamžitě přerušeny.
Tehdejší ministr zahraničí Alec Douglas-Home napsal šéfovi resortu obrany Haroldu Watkinsonovi a premiéru Macmillanovi doporučení, jak zpracovat Američany. "Je nutné, aby Američanům bylo zcela jasné, že pouze konvenčními prostředky nelze Hongkong hájit a že v případě čínského útoku představují jaderné údery jedinou alternativu vůči možnosti Hongkong ztratit," píše. "Naším cílem musí být přimět Číňany věřit, že útok na Hongkong by vyvolal americký atomový protiúder," psal zase Watkinson.
Británie sice měla své atomové bomby, ale nebylo jich k útoku na Čínu dost.
Také celková vojenská kapacita Spojených států představovala pro Čínu větší nebezpečí, a tedy i argument, proč na Hongkong nezaútočit. Britští diplomati měli Američany přesvědčit, že případný jaderný útok by měla vést společně letectva obou anglosaských zemí.
Hongkong byl britskou kolonií od roku 1842. Británie postupně ztrácela kapacitu kolonii udržet, zvlášť když se Čína také stala jadernou mocností.
V roce 1997 Británie předala správu nad kolonií Pekingu, Hongkong však zůstal zvláštní zónou s mnoha výjimkami a určitou autonomií vůči pevninské Číně.