Íránský soud rozhodl, že jistý muž musí koupit své ženě 124 tisíc růží. Manželka se totiž po deseti letech svazku rozhodla potrestat svého chotě a domáhat se svého věna, protože byl prý příliš lakomý. Postěžovala si, že když jdou do restaurace, nezaplatí jí ani kávu.
Ze zprávy agentur není jasné, jak kvalitní růže to mají být a dokdy musí být zakoupeny. Ví se pouze tolik, že mají být rudé a lakomci bude obstaven dům, dokud je nekoupí všechny.
Prostými počty zjistíme, že kdyby kupoval jednu denně, nosil by květiny domů 340 let. Kdyby deset denně, bude je nosit do důchodu. Jiří Paroubek by řekl: "Nechci se vás, dámy, dotknout, ale která z vás to má?" A měl by pravdu.
Mé materialistické já říká, že kupovat tolik růží je pěkná pitomost. Růže brzy uvadnou a několik milionů korun, na kolik ty kytky vyjdou, vyletí oknem.
Mé sociální já bije na poplach: verdikt je to marnotratný. Těch uřezaných kytek je škoda, vyhozených peněz taky. A jak s oblibou říkám, děti v Africe mají hlad.
Mé racionální já říká, že trest je to absurdní až hloupý: muž z podstaty lakomý jím být nepřestane a pugét sám z něj gentlemana neudělá. Na mysl se mi vkrádá úsměvná představa, kdyby soud rozhodl, že Václav Klaus musí poslat tisíc telegramů Markétě Irglové, které ani nepopřál k Oscarovi. Nebo Martin Bursík poslat tisíc políbení místo Katušce Jacques Olušce Zubové, kterou v mailu jí neurčeném nazval krávou. - více o emailu čtěte zde
Ministryně Stehlíková by se možná taky hned inspirovala: Bit nebudeš, drzý synu, za trest budeš matce nosit růže. Osobně přitom soudím, že kytky ať si kupuje, blahopřání posílá, v soukromí mluví a doma o výchovných pohlavcích rozhoduje každý, jak chce.
Mé emociální já je však íránským příběhem absolutně nadšeno a děsí se jen toho, že si ho někdo vymyslel. My ženy jsme už takové: květiny dostáváme rády. Samozřejmě, že většina spontánně a jen tak, ale sladkou naivitu, že to tak jde pořád, přenechme zamilovaným.
Kytek není nikdy dost
Většina žen je ráda, že si na ně v den k tomu určený někdo hezky vzpomene. Některé máme rády květiny z nařízení soudu, jiné aspoň ve svátky. Říkejte si klidně, že je to takový (na)řízený projev lásky, náklonnosti nebo citu. To jsou přece všechny svátky. Valentýn, Vánoce i Den boje proti AIDS.
Ptali se v našem čtvrtečním magazínu známých lidí, zda má smysl slavit dnes MDŽ. Blanka Říhová odpověděla, že ne, ale že se jí to líbilo. Štěpán Mareš pravil, že by mu chyběl už jen procítěný projev soudružky Švorcové a že ženy oslavuje stále, ne v určitém datu. Říká to hezky a správně, ale jinak mu nechci sahat do svědomí...
Nejvíc mi z duše promluvil Václav Klaus mladší: kytek pro ženy není nikdy dost. MDŽ neslavím, ale o jednu květinu si tímto říkám – a z jakých ji dostanu pohnutek, je mi celkem fuk.
