“Celkově funkčnosti celého toho designu a ve výsledku celá ta spolupráce přesahuje návrh celé kolekce, bavíme se o kultuře, o počasí.” Eh? Cože? Editoři vyhynuli?

Neprijdou novi politici?

Zažil jsem japonskou kulturu, když se stavěla továrna TPCA v Kolíně a to jsme tam jezdili jen jako externí servisní firma.. Všichni jednotný pracovní kroj, lišili se pouze nášivkami s hodností. Všude na zde úderné nápisy typu Stmeluj kolektiv, kolektiv stmelí tebe.

A největší zážitek jsem tam měl, když jiná firma měla montovat venkovní nadzemní potrubí, ale druhý den ještě měl na tom místě pracovat bagr a potrubí by mu překáželo. Tak mistr od firmy navrhoval, že tedy to potrubí postaví, až bagr dokončí práci. Kdepak, nešlo, vrchní Japonec je donutil to potrubí postavit a druhý den zase rozmontovat. Bylo to tak přece v harmonogramu...

A teď ti řeči o nadřazenostech a šikaně.

Jak mi řekl karadka po návratu zpátky domů. Je tu chladno.

Japonci jsou teda na rozdil od nas otevreni, jen se nesmeji, nestezuji, nemraci :-) Takze otevrene davaji najevo svou uzavrenost?

Když se na něco zeptáte, očekáváte odpověď nebo úsměv?

Nějak vyšuměla informace o konci manželství, o manželovi ani jsem se nedočetla, jak jí přijala manželova rodina.

Z rozhovoru se clovek nedozvi uplne chronologii jejiho manzelstvi. Takze tam zila pet let, pak to nejak pytlikovala s manzelem, pak se rozvedla, zustala uz v Cesku a dve starsi deti ziji v Japonsku? Prijde mi, ze trosku prehani, ona neprijemna servirka je vsude mozne na svete, neni to nejaka ceska specialita. Jasne, v Japonsku na to clovek nenarazi, ale je blbost rikat zbytek sveta. A emoce a smich existuji, akorat treba Japonci nejsou tak rejpajici a vecne stezujici si jako Cesi.

P.S. Pokrytecke prechylovani - Zuzana Osako, ale Naomi OsakaOVA. Jedna je Ceska, ktera tvori a zije v Cesku, druha je cizinka, ktera nema s CR nic spolecneho.

Taky mne to napadlo. Jessica je Albaová, Sharon je Stoneová, ale Zuzana je Osako a Ema je Smetana. To vůbec nedává smysl.

Musím říct, že naše nepříjemnost mi taky vadí a občas se jí sám neubráním. Je to náš zlozvyk prostě, ale dá se s tím pracovat.

Nemám žádnou špatnou zkušenost s lidmi, kteří na mě byli nebo jsou nepříjemní. Naopak to neplatí. Nepříjemní lidé jsou mi sympatičtí.

V Japonsku jsou na sebe přívětivější, protože se to od nich čeká. Já radši upřímnost než falešný úsměv.

Já tedy od prodavače žádnou emocionální upřímnost nechci. Co od nich chci je profesionalita.