Mám z rozhovoru rozporuplé pocity.

Nejsem sice "funebrák" ani smuteční řečník, ale díky své profesi jsem vezl do márnice několik desítek zemřelých, u řady z nich zamačkával oči, podvazoval bradu, provedl hygienu, psal iniciály na nohy. Jako mladík jsem z toho nejprve byl vyvalenej, později v rámci určité psychohygieny (podobně jako pan Čtverák) jsem to řešil až cynismem a černým humorem. Více než 23. let musím ve své profesi provádět výkony, při kterých není z pohledu personálu místo na emoce, přestože pro druhou stranu (nemocného) je zákrok naopak velmi emotivní, mnohdy i nepříjemný a stresující. Když člověk přemýšlí, pochybuje, přehodnucuje, tak časem dojde k tomu, že člověk sice skutečně nemůže nad zemřelými (či pacienty) hořekovat a hroutit se, protože by svou profesi nemohl prostě dělat, ale stejně tak ani žertovat (nebo uzavírat sázky, že někoho rozbrečím), ale prostě se chovat zcela profesionálně, tedy důstojně vůči zemřelému, pozůstalým, držet se etického kodexu i dobrých mravů - nejen před oponou, ale i za ní. Ale to je věc uvědomění, svědomí, sociální inteligence, zpětné vazby vnitřní i vnější... Je to otázka nejen praxe a stovek zemřelých (či jiných případů), ale především OSOBNÍCH ŽIVOTNÍCH prožitků, strastí a zkušeností, kdy člověk dojde k nějaké pokoře, opravdovosti - a pak není místo na exhibicionismus, ke kterému se pan Čtverák sám přiznává.

Až budu muset zařizovat poslední rozloučení, tak to nebude po tomto rozhovoru určitě v klasické pohřební službě, ale v kostele. Zažil jsem (zatím) pět pohřbů a dva z toho byli v kostele (1x v katolickém a 1x v evangelickém). Rozloučení vedl kněz / kazatel, který z toho nedělal bohoslužbu a kázání, ale ani to nebyly naučené nevěrohodné fráze, žádná sériovka á 30. minut, ale celý obřad byl velmi osobní, intimní, věrohodný, lidský.

A nemyslím, že pohřeb je trýznění rodiny, jak jsem četl v komentářích, ale uzavření určité kapitoly. Mnohdy nutné zavření. Pak můžeme jít dál.

Když zemřel první syn (29 let), byla jsem velmi vděčná lidem, kteří se starali o jeho vzhled v rakvi. Měl spokojený výraz, jako že ho už nic netrápí.

Když zemřel druhý syn (31 let), napsala jsem pro řečníka pár slov sama, protože jsem chtěla ze srdce poděkovat těm, kteří na pohřeb přišli. Řečník by říkal jen nějaké falešné fráze.

"Rozpláču všechny" - hnusná, necitlivá věta tohoto řečníka! Mě by nerozplakal, všechen pláč jsem si nechala na doma. Zato přátelé a známí mně svou účastí na pohřbech mých synů hodně pomohli. 

Neodsuzujte šmahem pohřební obřady. Pro někoho jsou důležité.

Přežít dvě děti, nic horšího si neumím představit... :-( To jste dobrá, že jste zvládla rozhovor přečíst.

Obřady jsou drahé, falešné - ti , kdo na nich mluví, člověka neznají a tzv. "vaří z vody", takže se někdy na památku zesnulého blábolí. Pozůstalí jsou nervově drásáni doprovodnou hudbou a pohledem na rakev se zemřelým. Toho chci své bližní, které mám ráda ušetřit a tak - zpopelnění a pak rozptyl na místě, kde jim určím. Nemusí mi chodit na hrob a můžou na mě vzpomínat podle svého. Mě už to bude jedno a pokud je něco po smrti, určitě se na ně budu usmívat shora a nemusím se dívat na hrob, kam by se zbytečně chodili trápit.

Chtěl jsem napsat něco podobného a řekla jste to naprosto tak jak to cítím i já..není už co dodat...

Nejlepší mi na celém rozhovoru přijde novinářka, Zdenka Trachtová 

U nás, na Hané, se trachta používá ve významu smuteční hostiny po pohřbu ...synonymu tryzny

Kdysi na vesnici to bylo něco jiného - zažila jsem pohřeb dědečka - otevřená rakev v parádním pokoji, každý se tam s ním přišel rozloučit, žádný make up nebyl zapotřebí. A pak průvodem pěšky na hřbitov do vedlejší vesnice - a zpátky už muzika hrála veselou. Došlo se do domu, byla hostina a sešli se příbuzní, kteří se léta neviděli a vzpomínali - to bylo o něčem jiném a pozůstalým to pomohlo v přijetí faktu, že ten člověk odešel.

Pohřeb je jen týrání pozůstalých. Lepší je spálení bez obřadu.Milovaného člověka má každý v srdci i hlavě do smrti,tak nač ještě koukat na zajizdejici rakev.

Tak - bez obřadu a popel rozsypat na zahradě, kde mi bylo fajn. Důležité je, jak se k tomu člověku každý choval za jeho života.

Sériový pohřeb, umělá kytka, umělá řeč baviče a pryč, za rok po vás nikdo ani nevzdechne.

Sedíte v práci, která vás nebaví, žijete stereotypní život a plánuje, že někdy v budoucnu, až na to vyděláte, uděláte cosi úžasného?! Udělejte to hned!

Bože, to je ale cvok... :), ale jinak to asi ani být nemůže. To by to nemohl dělat.

Možná jsou u nás pohřby tabu, protože je to zautomatizovaný odlidštěný systém. Kytku na rakev, sednout, řečník pronese řeč, popřejeme upřímnou soustrast, fuk fuk a je za dvacet minut po pohřbu. Ať už církevní nebo civilní pohřeb, nezaznamenala jsem rozdíly (nepočítám mši).

když líčí nějakou bizarnost, vzpomene si na pána, který chtěl v obřadní síni zůstat sám s mrtvou přítelkyní při odchodu měl na tváři její make up?

To je opravdu tak šokující, pokud pozůstalý zesnulou políbil na rozloučenou?

Asi toho bylo víc než na letmý polibek na ústa.