Letošní tuhá zima dává totiž zabrat i srnkám, jelenům, divočákům a drobné zvěři v lesích, kteří si přes téměř metr souvislé vrstvy sněhu jen stěží shánějí potravu. O to víc se o ně musí starat myslivci, kteří už prý ve svých revírech zvířata nepřikrmují, ale přímo krmí.
Hladové srny mohou příjít až do vesnice
"V krmelcích musí mít hlavně srny stále dost potravy, jinak se začnou stahovat do vesnice. Tady je nahánějí a plaší psi, a ony potřebují v tomto počasí hlavně klid," říká Jiří Durmon.
Sám se stará spolu se synem celkem o tři krmelce, kam pravidelně nosí seno, krmnou směs, a když nemrzne, tak i jablka a kaštany. Autem se teď v zimě dá vyjet maximálně na konec údolí Stříbrník k poslední obydlené chalupě v obci, potom se už musí asi dva kilometry pěšky do kopce.
| Nejen lidé, ale i lesní zvěř bojuje letošní zimu s velkými sněhovými závějemi a mrazem. Zvířata se ve sněhu špatně pohybují, nemají dobrý přístup k potravě a při rychlých pohybech se mohou zranit nebo vážně onemocnět, třeba i zánětem plic. Oslabená jsou pak lehkou obětí pro šelmy či pro volně pobíhající psy. Proto se myslivci snaží držet zvěř spíše u krmelců a zajišťovat jim dostatek potravy sami. "Přikrmujeme v průměru třikrát týdně, prosekáváme potoky a čistíme studánky. Není to legrace," uvedl předseda českomoravské myslivecké jednoty ve Vsetíně Josef Janoušek. Významné ztráty zatím myslivci nezaznamenali. Jak se zvěř s letošní tuhou zimou vyrovná, to bude jasné, teprve až roztaje sníh. |
"Dnes už je to sranda, máme vyšlapaný chodník až nahoru. Když ale šlápnete vedle, zapadnete nejmíň po kolena do sněhu," varuje myslivec. Když se však zima ukázala v uplynulých týdnech v celé své kráse, chodit sem nebyla žádná lahůdka.
"Prošlapávali jsme se sem tři hodiny a vítr za náma znovu naše stopy zavál. Měl jsem toho opravdu plné zuby," vzpomíná na perné chvíle po sněhové nadílce. Chodit s potravou do krmelce se ale chtě nechtě musí pravidelně.
V batohu nosí jablka i kaštany
"Myslivost není jen zábava a střílení, jak si někteří lidé myslí. Je to taky pořádná dřina. Ale dělám to rád," tvrdí osmapadesátiletý myslivec. Chvíli si v prudkém stoupání odpočine, na zádech nadhodí těžký batoh s jablky a kaštany, na rameni si znovu usadí pytel napěchovaný senem a šlape dál.
Krok za krokem cestou, kam se teď v zimě vydává asi jen on, jeho syn Jiří a možná sem zabloudí nějaká srnka. Už na začátku cesty si nelze nevšimnout jejich obutí.
Stejně jako někteří jiní myslivci z horských oblastí mají na nohou nefalšované sněžnice. Obzvlášť letošní zimu jim prý prokazují neobyčejnou službu. "Chodili bychom jinak po pás ve sněhu. I když nejsou příliš široké, noha se tolik nepropadne," popisuje výhody historických sněžnic v myslivecké práci Jiří Durmon mladší.
"Už před šedesáti lety si jimi prošlapávali chodník rodiče mé ženy ze samoty v Deštné v Orlických horách," dodává otec. Když si ale člověk představí, že je oba nejméně do konce března čeká stále stejný rituál, není co závidět.
"Sníh může vydržet i do poloviny dubna. Je ho tady tolik, že to nikdo nepamatuje od roku 1941. Musíme to brát jako sport," říkají otec se synem odhodlaně.
