Kdo ke šlendriánu, který policie prokázala, přičte všechny ty hrůzně-komické příběhy posledních měsíců, musí se divit, že to ministr ještě nevzdal. Anebo že alespoň nepřinesl zevrubný projekt, co udělá dál.
Co se v policii a s policií děje, není nic malicherného. Potřebovali bychom ministra s menším smyslem pro veřejné šaškování a stranické prostocviky, zato s větší koncentrací na práci ministerstva. Že se ten mladík přitočí k nalezenému děvčátku, je sice mazané, ale málo: mazanější by bylo kormidlovat resort od trapnosti k úspěchu.
Chudáci jsme i my. Máme si dál myslet, že trest smrti je nelidský? Máme dál hýčkat největší výdobytek našeho dvacátého století, zákaz trestu smrti? Říkáme, že trest není msta, nýbrž možnost nápravy. Jak tedy Stodolovi?
Doživotně se budou napravovat, pak umřou? To má nějaký smysl? Nebo počítáme, že za čas, po půlce, kdoví kdy, vyklouznou - napravení - zase ven mezi lidi? A co když lidstvo nechce napravovat, nýbrž trestat, zabíjet ty zrůdy? Není nejškodlivější držet je mezi lidmi? Nepotřebují zrůdy strach ze smrti, který by jejich vraždění brzdil?
Nehumánnost trestu smrti je dnes nepochybná. Ale co když je to problém, který lidem škodí, zrůdám přeje? Nejúžasnější je představa, jak se Stodolovi napravují. K čemu, pro koho, proč? Kdo by to chtěl? Oběti? Vysvětlí nám toto nějaký psychologický bavič či profesionální humanista? Zrůdy byly a budou.
Každý současník má dojem, že právě teď, v jeho čase, je jich mnohem víc než dříve. To je dáno děsivostí současníkova zážitku: zatímco já večeřím, v té chvíli, o kus dál, třeba jen za zdí, někdo vraždí člověka. To je hroznější než vraždění umístěné kdesi v bezpečí dějin. Jsme společnost bohatá. Patrně nejbohatší za dobu lidské existence.
Proč se naše bohatství neprojevuje výrazněji v tom nejcennějším, čemu má sloužit: v ochraně našich životů? Vždyť zabít člověka je pořád stejně snadné, jako když zlomíš zápalku...
