Jiří Šulc (1969) si neklade otázky, zda bylo možné zabránit vypuknutí války a zvrátit vahadlo, jež šílený vůdce tlačí do katastrofy. Zároveň prospěšně nepropadá spekulacím „coby kdyby“; základem jeho knih je faktografie, okolnosti dané, ověřené, doložené. Reálné události i historické práce o nich Šulc nepochybně poctivě nastuduje, a pak je literárně zpracuje. Metoda je to spolehlivá, protože obliba historických románů je veliká. Čtenář je četbou takových děl trochu poučen a jeho pozornost je díky dialogům, které činí text sugestivnějším, upřena k drobnějším, často osobním dramatům. Téma je prostě zlidštěno a pozornost upřena k zásadní okolnosti, že totiž celek minulosti (a tedy nepochybně i přítomnosti) je složen z nečernobílých detailů a postav.
Lidé z učebnic i z fiktivní studnice
Zrádci je román o cestě ke světové válce, o zákulisní práci zpravodajských služeb, o chystaném puči namířeném proti říšskému kancléři a o Československu obětovanému v Mnichově neprozíravé iluzi o zachování míru. K zástupu státníků a politiků jsou přidány osobnosti nikoliv sice neznámé, ale přece ty, které bývají v dějepisných učebnicích odbyty spíše ve výčtu, než v analýze. To je například podplukovník německé zpravodajské služby Oster, jeho československý protějšek, František Moravec, či tehdejší zástupce prvního dělostřeleckého pluku v Ruzyni, Josef Mašín. Postavy, které se jistě jmenovitě do učebnic nedostaly, jsou pak řadoví příslušníci finanční stráže, obyvatelé Varnsdorfu a podobně.
Proto aktérům tehdejších událostí Šulc přidělil – jak doznává – fiktivní profil a přimyslel charakter. Z nich je to především český „financ“ Eman Kubec a Němka Barbora Steinová, jejichž milostný poměr ilustruje typické paradoxy takzvaných pohnutých dějin.
O knizeJiří Šulc: Zrádci Knižní Klub, Praha, 496 stran, doporučená cena 329 korun.  Obálka knihy Jiřího Šulce Zrádci |
Prospěšná a přitažlivá je Šulcova kniha právě tím, že svoji vyvolenou historickou šachovnici rovnoprávně zaplnil událostmi a figurami z protilehlých stran budoucích barikád. Paralelně, vždy po několika stránkách či odstavcích, se posouvá děj v říšských i českých kancelářích, na celnici či v konkrétní domácnosti. Čtenář má možnost uvědomit si sled dění a dopad včasných či nerozvážných rozhodnutí. Konkrétně si třeba uvědomíme, jak bylo tehdy komplikované rychle ověřit některé informace a tvrzení. Historie je tu živá a kořeněná věrohodnými podrobnostmi a roste na téměř pěti stech stranách Šulcovy knihy logicky a přehledně.
Toporné fabulování
Literární stránka románu je ovšem jeho slabinou. V autorské poznámce čteme: „Jako obvykle jsem musel reálie vyprávěného příběhu místy zjednodušit, aby kniha zůstala srozumitelná.“ Pochopitelně, bez toho bychom byli u suchopárného popisu. Jenže ve chvílích, kdy Jiří Šulc nečerpá z historických studií a dokladů, nýbrž má a musí fabulovat, šije podle nudného vzorníku, hladce, aby vše dospělo do potřebného momentu, k další doložitelné události. Smyšlené charaktery jsou redukované, schematické; hrdinové hrdinští, padouši podlí.
Evidentní je to právě v případě smyšlených postav celníka a jeho dívky. V tom, co se týká jejich osobního příběhu, jsou tak toporní a sošně si mění své „přihrávky“, že kdybychom tento „románek“ z knihy vypreparovali, bylo by to čtení k uzívání.
A tak paradoxně k oživení tohoto díla přispívá pevná půda dějin, zázemí cizích výzkumů a studií, kompilace sesbíraného materiálu, účelově slepeného a postrkovaného explicitní vatou.
