Je skoro lhostejné, zda Hoffmann vypnul rozhlas, nebo ne.
Čtyři roky se zdají proti dvacetiletému úpadku země málo. Ale aspoň nějaká spravedlnost! Při pohledu na starce, kterého provází do věznice tlupa zpěváků Internacionály, se však můžeme hořce pousmát.
To je spravedlnost! Hoffmann zdaleka nebyl jediný a zdaleka nebyl nejhorší. Jako jediný je po patnácti letech konečně polapen. Vzbuzuje skoro spíš soucit než nenávist a lze pochopit prezidenta, když uvažuje o milosti.
Ale co víc! Za Hoffmannem stojí populární komunistická strana. Neuhnula od šílených názorů, které přivedly republiku do ponížení - a přece by ji volilo kolem dvaceti procent lidí.
Dvojí pohled na osud Karla Hoffmanna vychází z toho, jak jsme se neuměli a neumíme vypořádat s okupační dobou. Ta je totiž srozumitelná jen pro dvě jasné skupiny. Jednou byla vládnoucí vrstva nejvyšších aparátčíků a jejich nohsledů.
Druhou několik set statečných, kteří se bez ohledu na riziko dokázali postavit režimu.
My ostatní jsme byli současně spolupachateli i oběťmi. I když ta směs byla v každém namíchána jinak.
Revoluce nebyla vítězstvím skupiny disidentů, nýbrž osvobozením deseti milionů. Dokonce i většina z těch, kdo dnes sympatizují s Hoffmannem, se cítila osvobozena.
Politbyro bylo za revoluce stejně ubohé jako dnes Hoffmann.
Režim se rozpadl jako mumie, když na ni pustíte vzduch. Nová vláda nechtěla, a ani nemohla nikoho trestat rázně - zákony, podle nichž si normalizační vládcové mohli beztrestně dělat, co chtěli, zůstaly.
Procesy s vládci se pak zvrhly v nekonečné kazuistické tahanice a nakonec v síti paragrafů uvázl jenom Hoffmann, zatímco jeho šéf Jakeš se spokojeně směje. Nejhorší na tom však nejsou směšné tresty pro Brežněvovy satrapy.
Nejhorší, a vlastně jediná strašná věc je těch dvacet procent dospělých spoluobčanů, kteří nic nepochopili a volí komunisty dál.
