Saddám je možná mrtev od prvního útoku. Ne, přežil ho, ale určitě při něm zahynul "Chemický Alí", jeden z jeho spolupracovníků. (Ale třeba se zítra objeví zrovna on v televizi.) A vůbec, vzdalo se u Basry 8000 mužů, nebo jich bylo jen 400?
Lidé si tyto zprávy sdělují a mají právo se cítit zmateni. Ale je to i jejich chyba: berou je příliš vážně. Pár dní a naučí se číst válečné zprávy jinak, než jsou zvyklí. Ne takto: vzdalo se 8000 Iráčanů, nýbrž takto: říká se, že se vzdalo 8000 Iráčanů.
Zmatek je totiž přirozený. Na bitevním poli vždy panuje chaos, situace se mění každým okamžikem a zprávy nebývají spolehlivé. Říkávalo se, že pohled na bojiště zatemňuje mlha války. Občas chvíli trvalo, než se velitel nebo jeho země dozvěděli, že vyhráli.
Teď je naopak informací hodně a tečou neustále. Vytvářejí informační blok opačného řádu. Jako když se ve tmě rozsvítí příliš silné světlo: stejně nevidíte nic, protože jste oslněni. To je stinná stránka toho, že informace přicházejí v masovém množství a nelze říct, jak jsou spolehlivé.
A pak je třeba brát v úvahu, že bojující strany, i ty nejčestnější, vedou tichou válku i pomocí slov. Každý odsouvá přiznání neúspěchu, snaží se zmást nepřítele zkreslením zpráv, dostat na svou stranu veřejnost přehnanými počty civilních obětí.
S tím je třeba počítat. Dobře použitá zpráva má cenu divizí. První dva dny války se zdálo, že Američané se snaží přesvědčit svět i Iráčany, že Saddám je mrtev. Kdyby se jim to podařilo, třeba by odpor byl mnohem slabší než teď.
