Projížděl jste místa postižená v Číně obrovským zemětřesením téměř dva týdny. V jakém psychickém stavu jsou místní lidé? Je to pořád stav zoufalství či čekání na spásu?
Jsou ve špatném stavu. Mnozí neustále v šoku. Nechápou, jak se to mohlo stát. Byl jsem například ve městě Jing-šue, které doslova zmizelo. Z 12 tisíc obyvatel je mrtvých osmdesát procent lidí. Tam není co opravovat, tam je naprosto všechno zbořené. Hrůza. Celé město zmizí, celý váš život je pryč, to si předtím nikdo nedokázal představit.
Zasažená a zdevastovaná místa sužují pořád následné otřesy. Lidé se stále bojí?
A jak! Spí na ulicích i ve městech, kde předtím ani žádné silné otřesy nebyly. Žijí v ustavičném strachu. Jen následných otřesů bylo na osm tisíc. Zažil jsem některé z nich. Z nitra země se ozývaly podivné zvuky. Jako z pekla. Neuvěřitelné. Pracoval jsem ve válečných zónách, ale tady mi skutečně vlasy vstávaly hrůzou.
K čínské povaze patří pragmatičnost, fatalismus, navíc v horských částech provincie S’-čchuan, kde bylo epicentrum zemětřesení, mají lidé tvrdý život. Jenže rána jako velké zemětřesení zlomí i odolné povahy.
Máte naprostou pravdu. Oni jsou zvyklí trpět, a dokonce trpí s pokorou. Ale byla to tak strašná katastrofa, že si s tím rozum někdy nedokáže poradit. Vždyť jen kolik rodičů přišlo o svoje děti.
Obyvatelé Číny jsou také hodně pověrčiví. Například po obrovském zemětřesení z července 1976 zemřel v září téhož roku vůdce Mao Ce-tung a začal konec jedné celé éry novodobé čínské historie. Hovoří se i teď o tom, že by současná katastrofa mohla být nějakým znamením?
Hovoří, hovoří. Obrovské diskuse jsou na čínském internetu. Slyšel jsem, že jedna z teorií tvrdí, že Čínu potká pět katastrof, protože existuje pět olympijských kruhů.
Zajímavé. Jakých pět katastrof?
První byla loňská sněhová kalamita, pak velká srážka vlaků, na tu třetí si právě nevzpomenu, čtvrtá je zemětřesení a pátá má být povodeň, až se protrhnou některé hráze, které jsou po otřesech poškozené. Souvislostem s kruhy nevěřím, jsou to jen plky z internetu.
Existují i po téměř třech týdnech neštěstí místa, kam se ještě – třeba do hor - nedostala pomoc?
Ano, ale podle posledních zpráv tam armáda vyslala vrtulníky. Do některých míst vedla jediná silnice, dnes často zavalená obrovskými sesuvy půdy, nelze se tam dostat jinak než pěšky. A je to nebezpečné. Jdete a půda se vám hýbe pod nohama. I my jsme pak chodili třeba jen těsně u řeky, vůbec jsme se neodvážili některé sesuvy překročit.
Pondělní německý časopis Stern přinesl neuvěřitelnou fotografii, kdy muž veze na skútru svoji mrtvou ženu a má ji provazem připevněnou na zádech. Takové scény se tam skutečně odehrávají?
Pro mě byly nejsilnější okamžiky, když se rodiče snažili z trosek vyhrabat holýma rukama svoje děti, přestože většinou věděli, že jsou mrtvé. Odehrávaly se u toho hrozné scény. Čína má nařízenou politiku jednoho dítěte a o svoji dceru či syna přišli lidé, kterým je dávno přes čtyřicet a asi už žádné dítě mít nebudou. To jsou strašné tragédie. Byl to velice těžký a smutný pohled.
Pracoval jste pro stanici CNN v Afghánistánu i Iráku, které zažívají letité válečné konflikty, a viděl jste tam hodně krve a zmaru. Dá se to nějak srovnat s postiženými místy v Číně?
Dá se to srovnat v jediném - v míře obrovského lidského utrpení. V Číně přišly desetitisíce lidí o život, další o rodiny či úplně o všechen majetek.
Čínské úřady na rozdíl od minulosti reagovaly rychle, některé věci dokonce ani neskrývaly. Říkalo se, že byly poučeny z roztrpčených reakcí světa na juntu v Barmě, která odmítala pomoc pro oběti cyklonu.
Nejde jenom o poučení se Barmou. Úřady i vláda reagovaly neuvěřitelně rychle. Čína se potýká s řadou problémů, ale svým způsobem dospívá. Zareagovala jako moderní vyspělá společnost.
Jak se to konkrétně projevovalo na místě katastrofy?
Během několika hodin byl vytvořen krizový záchranný štáb, který vedl sám premiér. Bylo to impozantní.
Proč ta změna? Čínští komunisté přece vždy ukrývali před veřejností nejrůznější negativní události, v zemi navíc panuje cenzura.
Byla to obrovská katastrofa, už nešla schovat. Řada výbuchů na dolech, řada úniků chemických látek se v Číně pořád tají, zejména místní zkorumpovaní úředníci je utajují. Ale neštěstí, které zabilo desítky tisíc lidí, to neschová nikdo.
Přispěly k tomu "neschování" i moderní technologie? V červenci 1976 zemřelo v Tchang-šanu při gigantickém zemětřesení na čtvrt milionu lidí a pekingská vláda to tutlala celé měsíce. V době mobilních telefonů a internetu už nelze zastavit proud informací ani v totalitní říši středu?
Vědělo se okamžitě na celém světě, že bylo zemětřesení, moderní technologie přinesou informace ihned. Navíc otřesy bylo cítit v tisíce kilometrů vzdáleném Pekingu, v Thajsku či ve Vietnamu. Nejde ale jenom o technologie. Sama Čína se mění. V roce 1976 nepustili na místa katastrofy ani čínské novináře, teď ze začátku přijali všechny, i ty z ciziny. Hned den poté, 13. května. A byl jsem tam až do pondělí tohoto týdne.
Při vašem příjezdu už fungovaly všechny záchranné akce?
Protože letiště v metropoli provincie S’-čchuan v Čcheng-tu bylo zpočátku zavřené, musel jsem letět jinam a pak jet šest hodin autem do hlavního města. Už tehdy jsme míjeli jeden vojenský konvoj za druhým, všechny mířily k postiženým. Byla to strašně rychlá reakce. Hned další den jsem viděl, jak tisíce vojáků pochodují do hor. Místo katastrofy je velmi hornaté území.
Prý to čínská vláda udělala i proto, aby světu ukázala před srpnovou olympiádou v Pekingu lepší tvář. Byla v tom určitá vypočítavost?
Pochopitelně, mohlo to hrát roli. Čína dobře ví, že ji sleduje naprosto celý svět, nejenom kvůli olympiádě, kvůli problémům ve světě s olympijskou pochodní, ale i kvůli tomu, co se v březnu stalo v Tibetu. Ale způsob, jakým byli schopni reagovat, jak byli připraveni, byl pozoruhodný.
Není ta připravenost větší právě kvůli olympiádě?
To je hádanka a spekulace. Nechci spekulovat. Nejsem si jistý, zda to bylo i kvůli olympiádě. Zeptejte se čínské vlády. Myslím si opravdu, že se vláda poučila z obrovské sněhové kalamity z loňského roku, kdy lidé kritizovali úřady za pomalou reakci. Teď do toho stát vletěl s plnou silou od prvního okamžiku.
Provincie S’-čchuan je daleko od Pekingu, ale přesto: mohlo by zemětřesení nějak poznamenat konání her?
Vůbec ne.
Ani v psychologické rovině?
Zemětřesení vyvolalo ve světě řadu sympatií k Číně. Osobně vím, že řada skupin věnujících se lidským právům a životnímu prostředí se chystala na protesty v Pekingu během olympiády. V důsledku jistých sympatií a soucitu s postiženými jsem si jistý, že protestů uvidíme daleko méně.
Nehrozí na místě katastrofy sociální výbuchy? Otřesy přišly před půl třetí odpoledne a školy byly plné dětí. Tisíce jich zahynuly. Jejich rodiče hovoří o šlendriánu při výstavbě škol i o tom, že kdyby korupce neovládala všechno, mohly být školy postaveny lépe. Ustojí místní úřady podobnou kritiku?
Nepokoje se mohou objevit. Bude záležet na tom, jak se vláda vyrovná s následky pohromy. Pokud jen něco slíbí a nesplní to, mohou výbuchy nespokojenosti přijít. Úřady zatím slibují, že důsledně vyšetří právě kolapsy škol. Další věcí je ale obrovská korupce, v níž má Čína velkou tradici. Do zasažených oblastí proudí stamiliony dolarů pomoci a už i teď tam byli chyceni lidé, kteří naoko "organizovali pomoc", ale místo toho, aby postiženým dodávali stany z došlé pomoci, tak jim je prodávali. Pokud i nadále bude kvést korupce a rozkrádání i takových věcí, tak nějaké nepokoje nastat mohou.
Mohlo by se napětí rozšířit na celou Čínu?
Ne. Teď ne. Všichni Číňané stojí za svojí vládou, oceňují její rychlou reakci a tragédie národ semkla. Navíc v zemi byla vyvolána velká vlna nacionalismu - mají být na co pyšní, stali se dominantním a silným státem a jejich vliv nadále poroste. Všichni Číňané se postavili proti Západu i v případě nepokojů v Tibetu. Jsou přesvědčeni, že se o nich informovalo ve světě nespravedlivě. Ale nevylučuji místní nepokoje, aby si někdo vyřídil účty s těmi, co rozkrádají pomoc pro postižené zemětřesením.
I vy jako stálý zpravodaj České televize jste v Číně považován za Západ. Bylo o Tibetu informováno západními, tedy i našimi médii nespravedlivě?
Ne. Ale některé agentury, třeba v Německu, vydávaly fotky z Nepálu za snímky z Tibetu, to byly velké chyby. Kdyby čínská vláda pustila do Tibetu zahraniční novináře, vzniklo by paradoxně daleko méně omylů při informování.
Žádal jste o vstup do Tibetu?
Ani jsem se o to nepokusil, byla by to naprosto nesmyslná ztráta času. Nepustili by mě tam. Vybrali jen několik lidí a ty tam odvezli.
Vraťme se do epicentra zemětřesení. V hongkongských novinách se minulý týden objevily informace, že někteří vědci varovali před velkými otřesy na tomto místě a že tomu nikdo nevěnoval pozornost.
Hovoří se o tom zejména v diskusích na čínském internetu. Jeden místní seizmolog ve svém blogu dokonce už loni podobné varování sepsal. Jenže to není žádná velká věda, jde o seizmicky nesmírně neklidnou oblast a zemětřesení naprosto přesně nepředpovíte. To je téměř nemožné.
Objevily se přesto nějaké příznaky, že by otřesy mohly přijít?
Místní lidé mi říkali, že se podivně chovala zvířata. V postižených městech, existují k tomu i fotografie, se například vyrojily tisíce žab. To byl snad jeden ze signálů, že se něco blíží.
Tato oblast Číny nepatří mezi nejbohatší. Může mít katastrofa trvalé ekonomické následky?
Jeden ekonomický novinář z britských The Times mi říkal, že pro celou Čínu je to jen taková škytavka, i když se očekává kvůli zemětřesení pokles hrubého domácího produktu asi o dvě procenta. Ale postižená oblast je zdevastovaná a tam se to bude projevovat dlouho. Moc se nemluví o zničeném zemědělství v regionu. Provincie je vyhlášená vynikajícím vepřovým masem, které je populární v celé Číně. Jenže kromě lidí zde zahynulo kolem 800 tisíc prasat. I to je obrovský problém.
Fungovala na místě nějaká cenzura pro média?
Ze začátku ne. Ale pak jsem to pocítil sám. Několikrát mě z různých míst vyhodili a říkali, že cizince tam nechtějí. Čínské kolegy tam pustili. To byla diskriminace. Na jiných místech se vojáci naopak chtěli se mnou fotit a nabízeli se, že mi budou nosit stativ. Panoval tam chaos a na každém místě se chovaly úřady a armáda jinak. Jedna věc však byla zcela bezprecedentní - s jakou otevřeností to pokryla samotná čínská média. Před tím klobouk dolů. Jsem zvědav, jaký to bude mít dopad. Doufám, že to Čínu někam posune, místní novináři se mohli totiž nadýchat alespoň trochu "čerstvého vzduchu".
A můžeme se my novináři při podobných událostech kvůli své práci citově úplně odstřihnout od zmaru, který vidíme? Od smrti? Od soucitu s postiženými?
Ano i ne. Je to naše práce a musíme takovéto situace natočit či popsat divákům a čtenářům a přinést jim pravdivé informace. Já jsem tam dal některým lidem svoje jídlo. A jedna rodina mě pozvala na slepičí polévku, přestože jí nezbylo absolutně nic, bydleli ve stanu a měli jen jedno jídlo denně. Dal jsem jim druhý den 100 dolarů. Byla to moje nejdražší polévka v životě, ale ti lidé z toho budou moci vyžít dva měsíce. Víte, jak to myslím?
Jasně, rozumím tomu. Že podobné gesto neovlivní vaši práci.
Vím, že jsem nemohl pomoci všem, ale alespoň někomu.
Byl jsem v Thajsku po tsunami a navštívil chrám Jan Jao na ostrově Pchúket, kde se shromažďovaly oběti, protože musely být identifikovány. Ten nasládlý zápach mrtvol jsem si ale vybavoval ještě hodně dlouho. I tak jsem to myslel, s tím citovým odstřižením se.
Mrtvolný pach jsem teď cítil také. Od toho se nedá odstřihnout. Jsme jenom lidé, máme svoje emoce, ale nemusí to ovlivnit naši práci. I plačící novinář dokáže stále odvádět dobrou práci.
Vrátíte se opět na místo zemětřesení v Číně?
Chtěl bych. Ale až tak za šest měsíců, abych zjistil, zda a jak se tam staví a renovuje, jak vláda plní své sliby. Chci se podívat i na rodinu, co mi dala tu polévku, a natočit s ní něco s větším odstupem o jejich životě.
Uvidíte, v jaké budou situaci, zda nebudou potřebovat po polévce dalších 100 dolarů...
Ježíšmarjá, doufám, že už se jim bude dařit lépe! Pokud ne, tak je v tom samozřejmě nějaký hlubší problém.
