Den válečných veteránů je 11. listopadu oslavován prakticky ve všech evropských zemích, slaví se i v USA a v Kanadě. Připomíná uzavření příměří s Německem v roce 1918, kdy skončila první světová válka.
"Není to nic příjemného. Ty vzpomínky jsou vždycky smutné. Těch veselých příhod je málo a zapadnou, protože nebyly rozhodující," konstatuje Ivan Solovka.
Jako šéf olomoucké pobočky Československé obce legionářské je sice na podobné slavnosti zvyklý, pokaždé se však podle svých slov neubrání dojetí.
Přečte svůj pečlivě připravený projev, pozdraví se s přáteli a vrací se domů za nemocnou ženou, o kterou se stará.
Obsazení Sudet německou armádou v roce 1939 ho donutilo, aby tehdy jako sedmnáctiletý uprchl se skupinou kamarádů z Podkarpatské Rusi do Polska a pak do Ruska.
"Raději jsme odešli pryč, než abychom se podřídili maďarským polovojenským skupinám, které naši oblast obsadily. Věděli jsme, že nás budou chtít naverbovat do své armády třeba násilím," popisuje důvody útěku z domova.
Do Ruska prý zamířil s vidinou lepších podmínek. Záhy však vystřízlivěl, když s celou skupinou kamarádů skončil v ruských koncentračních táborech. "Za překročení sovětských hranic jsme byli označeni za špióny," vzpomíná.
Po půlročním věznění skončil u soudu. Tehdy jako sedmnáctiletý dostal relativně mírný trest - tři roky v gulagu. V mrazivé oblasti uralské delty řeky Pečory, která sloužila jako dopravní tepna, měl pracovat v nově otevřených povrchových uhelných dolech.
Na cestě jej však zastihla zpráva, že československá exilová vláda v Londýně uzavřela se Sovětským svazem dohodu, podle které měli být uvěznění Čechoslováci uvolňování z pracovních táborů do nově formované armády.
"Přišel jsem s samostatnému polnímu praporu v Buzuluku. Fyzicky jsem byl na tom velmi špatně a pro jsem nebyl uznán za vhodného k armádě," popisuje Solovka své zážitky. Měsíc proto sílil a cvičil, aby se dostal do fyzické kondice.
Nejdřív působil jako průzkumník. Po nějaké době byl kulometčíkem, než byl zařazen k dělostřeleckému oddílu. "Velitelé pak nějak přišli na to, že mám znalosti z elektrotechniky a stal jsem se spojařem," říká.
Jako spojař pak prošel z Buzuluku řadou bitev včetně těch o Kyjev a Dukelský průsmyk a přes celé Slovensko až do Prahy, kam dorazil 14. května. "Nikdo z nás nepočítal s tím, že bychom války prošli bez zranění. Každý den jsme děkovali, že ještě žijeme. Ani na Slovensku jsme si nebyli jistí, že přežijeme," dodává Solovka.
