Přežila jsem! Ale byly chvilky, kdy jsem si takříkajíc musela vypít pohár hořkosti až do dna.
Noc, dvě hodiny ráno. Všichni spíme spánkem spravedlivých v dřevěném srubu uprostřed lesů. V tom ticho rozříznou dávky z kulometu a štěkot psů. Maskovaní útočníci vyrazí dveře od srubu a vtrhávají do pokojů.
Každého z nás vytáhnou za rameno nebo za vlasy ze spacáků a šťouchanci a za neustálého řvaní nás vyženou ven. Ten, kdo spal v botách, má obrovskou výhodu. Musíme si kleknout čelem ke stěně srubu, překřížit nohy a dát ruce za hlavu. Útočníci nás roztřídí a v dvojstupu nás ženou lesem, cestou necestou, blátem, kalužemi.
Lituji kolegy, kteří byli přepadeni bosí nebo v tenkých ponožkách. Často je pochod přerušován a my dostáváme rozkaz zalehnout nebo zakleknout. Kolem pobíhají psi, štěkají na nás.
Dorazíme na betonovou plošinu. Někteří z nás musí znovu zakleknout, dostávají další šťouchance do zad a lijí jim vodu na hlavu a za krk.
Pár kolegů je vybráno k výslechu. Mezi nimi já.
Dovlečou mě doprostřed plošiny, musím se svléknout do spodního prádla. Dva útočníci mě popadnou za ruce a vlečou mě do provizorního přístřešku. Zaklekávám na betonovou podlahu, ruce za hlavou, s čelem přitisknutým na zeď a nohama překříženýma. Začíná výslech.
Přejíždějí mi po těle kulometem a řvou na mě otázky, které se opakují: Jak se jmenuješ? Co tu děláš? Kolik informací už jsi zjistila? Proč se ve srubu, kde přebýváme, našly zbraně? Co s nimi chceme dělat? Kdo mě vyslal? Kde bydlím?
Když odpovídám, vytváří záměrně hluk. Útočníci začínají mluvit o mém spodním prádle a plynule přecházejí k osahávání.
O pár metrů dál probíhá výslech mého kolegy. Nakonec nás všechny zaženou do přístřešku. Klečíme s hlavou skloněnou. Po pár minutách zjišťujeme, že útočníci jsou pryč. Když se potmě došátráme zpátky na betonovou plošinu, jsou tam naše šaty. Útočníci byli tak hodní, že nám je nevzali. Zato mi však do bot nalili vodu.
I takhle vypadala závěrečná fáze kurzu přežití, tzv. vyvedení. V pátek vpoledne nás transportovali vrtulníky na neznámé místo ve vojenském výcvikovém prostoru.
Zápletka příběhu je jasná: jsme skupinka novinářů a pracovníků humanitárních organizací, kteří se přesouvají vrtulníkem z jedné základny mírových sil na druhou. Vrtulník však spadne uprostřed nepřátelského území. Naším úkolem je dostat se pěšky na určenou základnu mírových sil.
Noc uprostřed lesa
Po přesunu na určené místo, v pátek večer, nám instruktoři nachystají první překvapení: mají pro nás kuře na grilování, ale na druhém břehu přehrady. Kanoí, raftem nebo loďkou si pro něj dopádlujeme.
Na louce u lesa rozbíjíme tábor. Rozděláme oheň, opečeme kuře a uložíme se k spánku, mnozí s nevyslovenou otázkou na rtech, zda teroristé zaútočí již tuto noc.
Mám normálně lehké spaní a tak mě v noci budí jakýkoli šelest. Všichni spí, já sedím ve spacáku a pozoruji okolí. Zdá se mi, že slyším, jak nás obkličují, vidím světelné signály v lese. Můj postřeh ráno vzbuzuje všeobecné veselí, zejména ze strany instruktorů. Někdo z týmu poznamenává, že to, co jsem viděla, byly možná kuny, těm prý hodně svítí oči.
Průpovídka o kunách s baterkami nás potom provází celým „vyvedením“. Na paloučku u lesa se mi stane první nehoda. Žhavý kámen z ohniště najednou opouští své stanoviště a se sykotem přistává na mém spacáku. Kleji jako starý námořník. Ten spacák není můj. Kamarád, který mi ho půjčil, bude řvát jak tur. Byl to "křest ohněm". Když poprvé spím pod širákem, něco se mi přece musí stát!
Neúspěch na skalách
V sobotu ráno vyrážíme ke skalám. Brzy zjišťuji, že horolezectví vůbec není moje parketa. Slaňování zvládám bez problémů. Zato u lezení na skálu naprosto zklamávám. Vylezu dvě třetiny a tam se zasekávám. Nejde to ani nahoru ani dolů.
Instruktoři chápou, že jsem si sáhla na dno a jeden z nich se pro mě spouští. Pomůže mi nahoru, sedám si na trávu a dávám se do breku. To je první fáze. Následuje fáze totální naštvanosti na sebe samu, že jsem se nepřekonala, následována fází takzvaného „držkování, čili svalování viny na všechny kolem sebe. Poslední fází je fáze totální apatie.
Kurz mě naučil rozpoznat, kde se ještě mohu překonat a kde opravdu hrozí kolaps. Poznávám, že se jedná o kolaps. Buď si budu zahrávat a pustím se do další horolezecké činnosti, podstatně tvrdší, a zkolabuji, nebo posoudím své schopnosti, zvolním, abych zvládla zítřejší dálkový pochod a přežila. Na hrdinství není čas. Šetřím síly.
Jak zvládnout dálkový pochod
Odpoledne nás instruktor poučí, jak zvládnout dálkový pochod nepřátelským územím, lékařka nám vysvětlí základy první pomoci. Následuje topografie. Major Juppa nám opakuje, jak se orientovat podle mapy, určit souřadnice a azimut. Šokuji jej. Mám určit orientační bod pro zadání severu. Po mé odpovědi: Nejprve stromy, potom kopec a potom nebe, major upadá do úžasu kombinovaného se zoufalstvím.
Tatra nás posléze dopravuje na základnu a následuje první přepadení. Ozve se střelba z kulometu, tatra zastavuje, útočníci zajímají velitele čety a jednoho z nás. O několik hodin později jsou propuštěni a vracejí se na základnu. Jejich výslech jim nezávidím: pouta, řvaní, lití vody do nosu.
Uleháme s nepříjemným pocitem, že tuto noc se něco stane. A taky stalo. První kolektivní přepadení. Útočníci nás vyvlečou před srub, jednoho z nás podrobí krátkému výslechu, těm, co mají boty, je svlečou, odhodí stranou a mizí.
Je půl páté a nemá cenu jít spát, za půl hodiny je budíček. O necelou hodinu později se vydáváme na pochod.
Dostáváme souřadnice takzvaných check-pointů, kterými musíme projít, a těch, kam musíme dorazit do určené hodiny. Jsme upozorněni, že cestou nás mohou přepadnout a zajmout. Našemu družstvu se podaří dorazit do cíle bez zajetí.
Jsem asi jediná, komu to vadí. Zabývám se vojenskou tématikou a ráda bych pocítila na vlastní kůži vypjatou atmosféru výslechu a zajetí teroristy. Vydržím nebo zkolabuji? Jak budu reagovat na psychický teror? To jsou otázky, na které bych ráda znala odpověď. Po návratu na základnu tak „držkuji“, že můj osud pro příští noc je zpečetěn, viz úvod. Předtím nás ale ještě tatra dopraví blízko základně, kde na nás čekají psovodi s akční ukázkou nasazení psů při zadržování podezřelých osob.
Po nočním přepadení, které jsem vylíčila v úvodu, je budíček v pět. Před šestou začíná náš transport tatrou do Vyškova. Po zhruba patnácti minutách se ozve střelba. Všichni na korbě zaleháváme. Víme, co to znamená. Další přepadení.
Máme intenzívní pocit, že nám ti teroristé už lezou na nervy. Následuje známý scénář: Vyvlečou nás z korby, sedíme na kolenech s rukama za hlavou a nohama překříženýma, podrobeni výslechu. Odebírají nám malé polní, svazují nám oči.
Mně přidělený terorista je nějaký měkký. Nějak se mu nepovedlo svázat mi oči. Po mé námitce, že vidím, mě utahuje. Zdá se mi, že od té doby pociťuje vůči mě jakousi sympatii. Když mě posléze někam vleče, šeptá mi do ucha: Neboj se! Odpovídám, že se nebojím. Následující dvouhodinový pochod předčí veškerá má nejčernější očekávání.
Jít se zavazanýma očima, s pouty na rukou a všichni přivázáni na jeden provaz, je hotový očistec. Provlečou nás blátem, loužemi, mé boty mokré již z nočního přepadení, jsou mokřejší a mokřejší.
Krize u mě nastává v okamžiku, kdy dostáváme rozkaz ulehnout a, s pouty a přivázáni k lanu, se musíme plížit. Fyzická bolest je nesnesitelná, začínám vzdychat a hekat. Terorista to pochopí, bere mě za záda a hodí mě určeným směrem.
Po strastiplném dvouhodinovém pochodu provázeném psychickým nátlakem a fyzickým vypětím dorážíme do polorozpadlého baráku. Uvolňují nám pouta a kolegu z Červeného kříže a kolegyni studentku žurnalistiky odvlékají k výslechu. Kolegovi lijí do nosu vodu, řvou na něj, mlátí ho.
Kolegyně musí počítat rány, které mu zasadí. To je vrcholná fáze psychického týrání. Kolega z Červeného kříže podléhá, po výslechu se dává do breku. Nikdo z nás na jeho místě by pravděpodobně nereagoval jinak. Jsou slyšet vrtulníky, teroristé mizí, přichází pomoc. Transportují nás nejprve bojovým vozidlem pěchoty a poté vrtulníky.
Jsme zachráněni: kurz přežití končí.
