A jako by to nestačilo, ještě k tomu máme mezi sebou řadu záškodníků. To jsou ti, kteří se navenek tváří, že jsou pro základnu, ale vyvádějí takové věci, že musí každého soudného člověka poštvat alespoň na chvíli proti.
O tvrdé ráně, kterou zasadila všem zastáncům radaru Vlasta Parkanová svým hudebním počinem, si ještě kdekdo mohl myslet, že je to jen náhodný úlet. Na ódu s hvězdami a pruhy se ostatně zapomnělo celkem rychle. Bohužel ve svém agitačním úsilí nebyla paní ministryně sama.
Tento týden se televizní rada zabývala dětským pořadem Tykadlo. Tam zase za radar agitovala moderátorka Zora Jandová spolu s jakýmsi plukovníkem. Moderátorka pořadu, kde mají školáci diskutovat, vysvětlovala dětem, že plukovník jejich pomýlené vidění světa "uvede na pravou míru".
A odpůrci základny si stěžovali. Ten pořad jsem si pustil z internetového archivu a upřímně řečeno se odpůrcům nedivím. Tak prostoduchý pořad by pro ně bylo hříchem nevyužít.
Pan Radar
Celé to vypadalo jako někdejší Pionýrská vlaštovka. Jestli si někdo myslel, že tak slouží dobré věci, tak je třeba říci, že se šeredně spletl.
Ono je to vůbec s tím radarem takové popletené. Ti, kteří by se raději do žádné kampaně pouštět neměli, agitují, až se hory zelenají. A já se musím červenat. A ti, kteří by naopak lidi přesvědčovat měli, se k tomu nějak moc nemají.
Když vláda vymyslela pozici "pan Radar", mohlo bystřejší polovinu z nás "ano-radaristů" napadnout, že to také možná znamená, že se na to členové vlády tak trošku vykašlou a hodí to na krk jednomu člověku, kterému téma nemůže brát preference. Mně to tehdy nedošlo.
Odlišné světy
I my méně důvtipní jsme dokázali rozeznat, že obsazení Tomáše Klvani do funkce "pana Radara" asi není to pravé. Je to bezpochyby vzdělaný a kultivovaný člověk. Býval celkem respektovaným novinářem, studoval a přednášel ve Spojených státech. Zřejmě se i v problematice radaru vyzná.
Přes všechny zmíněné vlastnosti – nebo možná ještě spíše právě kvůli nim – je to však jeden z vůbec nejméně vhodných lidí pro komunikaci s nespokojenými občany na úpatí Brd. Nemůže na ně působit důvěryhodně, kdyby se snažil sebevíc.
Jsou to zkrátka dva úplně odlišné světy. Místo lidově vystupujícího Topolánka tak s místními mluví upjatě a akademicky působící Klvaňa. A – jaké překvapení – nějak se mu nedaří.
Nezbývá než věřit v lepší příští. Dá-li pánbůh, třeba už se neobjeví žádné zapálené radaristické tykadlo, které vytvoří další agitku jak z nejlepších dob socialismu. A doufejme, že ani vláda tu svou dosavadní přesvědčovací koncepci už moc nerozvine.
Kéž by. Pak by se člověk snad nemusel propadat hanbou, že je taky mezi zastánci. A možná, že by i na ten radar nakonec došlo.
