Jsi profesionální muzikant. Vystudoval jsi kytaru a klarinet na pražské konzervatoři. Od vydání posledního alba Los Panchos, které si vedl po rozpadu Sluníčka, však uplynulo pět let. Co jsi dělal celou tu dobu?
Konzervatoř jsem sice absolvoval, ale hudbou jsem se vlastně nikdy neživil. S kapelama jsme jezdili od čerta k ďáblu, po malých klubech na vesnicích. Na uživení se to ale nikdy nebylo, a tak jsem dělal hlídače bazénu, stavebního dělníka, prodavače knih, správce tenisových kurtů, kulisáka...
Ale na hudbu jsi nezapomněl ani po konci Los Panchos...
Skládám pořád. Navíc mám pocit, že zpěv mi jde ze všeho nejlíp. Když mi písničky začínaly přetékat z šuplíku, rozhodl jsem se vydat tu sólovku. Před tím jsem ještě nějaký čas zabíjel v kapele Raketa Bořka Slezáčka.
Na přebalu tvé desky Divokej kraj se vyskytují taková jména jako Richard Krotzek a Radek Pastrňák z kapely Buty, držitel ceny Hudební akademie Vítek Rotter, texty psal také Martin Rous či Tony Ducháček. Jak vznikla taková sestava?
S předchozíma kapelama jsme nikdy producenta neměli. Věděl jsem však, že teď to bude více méně nutné, pokud budu chtít prodat alespoň něco. Vítek je nejlepší, tak jsem si ho vybral. Navíc je citlivý a rozumí mé hudbě. Oba jsme věděli, že točit můžeme jedině v Beskydech u Kroczka. Když jsem přemýšlel, koho dalšího z muzikantů přibrat, zjistil jsem, že studio je pěkně z ruky. Ale náhodou jsem zjistil, že poblíž bydlí dva lidé. Prodavač ze stánku a Radek Pastrňák, který tam má chatu. Takže to nějak vyplynulo. A texty? S Martinem Rousem děláme patnáct let. Co mi napíše, se mi většinou líbí. Kluci mě znají natolik dobře, že se s jejich nápady někdy i ztotožním. To je třeba případ písniček Já v tom lítám, Plout za tebou nebo Já se ztrácím.
Ty máš vůbec štěstí. Klip ti režírovala Alice Nellis, kamera Ramunaz Greičiuus, který dělal druhou kameru u Tmavomodrého světa...
Alice? Byla to moje první holka, ale to už je dávno. Vybral jsem si ji proto, že ji mám rád, ne proto, že je po filmu Ene Bene slavná. A kameraman je známý její, ne můj.
Klip sice dopadl dobře, ale místo natáčení se řešilo dlouho. Kde všude jsi chtěl plout? (Pozn. aut. - titulní píseň Plout za tebou)
Plánoval jsem nejdřív Polsko - jako že u moře. Pak Ústí nad Labem - jako že doky u řeky. Nakonec ale zvítězil nápad Alice a jeli jsme do Hrádku u Rokycan, do železáren. Hlavní role byla naprosto autentická a krásná. Alice vybrala pětadvacetiletou jeřábnici. Ale nebyla to ženská ledajaká. Jednou rukou zvedala osm tun.
O vašem natáčení se ale v místních novinách nepsalo jen kvůli hudbě.
Nejdřív to bylo skvělý. Druhý den odpoledne jsem ale dělal záběry na peci na odpich, kde se taví železo. Když jsme odcházeli na oběd, ozvala se obrovská rána. Pak přišla tlaková vlna, hrobový ticho a ženský začaly brečet. Netušili jsme, co se stalo. Nakonec jsme zjistili, že pec, na které jsem před chvíli stál, vybuchla. Rozžhavený železo vystříklo do kabiny jeřábníka, kterýho museli odvézt z popáleninami do nemocnice. Bylo to hrozně citové, věděl jsem, že už jsem tady nemusel být.
Tvoje slova mi trochu připomínají slova z jedné z písniček, která popisují opačný případ - pocitovej nechceš bejt. Přesto - když tě člověk potká v hospodě, dáváš si téměř neskutečný střik. Víno se sodou jedna ku čtyřem. Už nejsi ani trochu divokej?
No... Na severu v Beskydech to celkem divoké bylo. A občas jde být divoký i v Praze, i přes ten můj drink.
 Pancho, který hrál v legendární kapele Sluníčko, kde s ním zpívala také Lenka Dusilová, nyní vydal své sólové album. (30. července 2001) |
 |
