Nyní jsme řekli ano unii. Někteří spolu s prezidentem litují - prý jsme si mohli víc užít samostatnosti. Jenže to je mýlka. Protahování postkomunismu či "budování základů kapitalismu" by bylo jízdenkou do bezvýznamnosti.
Samostatnost navíc neztrácíme. V habsburské monarchii byl náš hlas slyšet jen potud, pokud ho chtělo slyšet milostivé ucho v Schönbrunnu. V táboře míru byl slyšet jen hlas funkcionářů, kteří se přitřeli do přízně kremelského vládce.
V EU máme stoprocentní záruku, že budeme slyšeni přesně tak, jak rozumně a hlasitě dokážeme promluvit. Předání nepatrné části pravomocí z našich úřadů na bruselské neznamená v žádném případě ztrátu suverenity ani samostatnosti. To mohou říkat jen ti, jejichž mocenské či hospodářské zájmy tak utrpí.
Rizika Evropy jsou jiná - jako každé dílo lidského důmyslu je Evropa křehká. Navíc teď stojí na křižovatce. Má se vydat cestou k volné federaci, či zůstat na úrovni smluvního společenství států? Ta diskuse je tvrdá a zásadní a nikdo neví, jaké rozhodnutí je správné. Podobně jako náš stát, i většina států unie trpí přebujelým sociálním systémem, který vlastně už lidem nepomáhá, naopak jim škodí.
Změnit to však je těžké a můžeme čekat otřesy i bouře. A nakonec evropský trh je (navzdory euroskeptickým pohádkám) velmi liberální a konkurence velmi tvrdá. To může zdejší podnikatele i zaměstnance bolet. Král volič však rizika posoudil a jasně si vybral výhody: příležitost udělat z naší země bohaté, ale hlavně důstojné a příjemné místo k životu. Tu příležitost Evropa nikomu negarantuje.
Chytrým a schopným ji však život na špici dává mnohem spíš než život někde dole v bažině chráněné před větrem.
