Zneužití moci, viděné na vlastní oči

Zdá se, že v poslední době roste zájem masmédií o pochybná rozhodnutí a nepravosti orgánů činných v trestním řízení. Není jasné, zda je to odraz větší četnosti nežádoucích jevů, či zda jde o účelové zvýšení zájmu, související například s blížícími se volbami. Ať již jsou příčiny jakékoli, jde o pozitivní jev, neboť tato forma veřejného dohledu do určité míry vyvažuje občasné selhávání vnitřní kontroly v soustavě orgánů činných v trestním řízení. Pozoruhodným projevem mediálního zájmu o tuto problematiku byly dvě reportáže pořadu "Na vlastní oči" TV Nova dne 14.května. První se týkala hojně medializovaného případu Milana Šrejbra. Soustředila se především na pochybnosti o objektivním vyhodnocení znaleckých posudků soudy. Ty totiž pominuly posudky ve prospěch obžalovaného, vypracované znalci, navrženými obhajobou a opřely svá rozhodnutí o záporný posudek jediného znalce, navrženého policií, jenž v té době byl sám vyšetřován a zřejmě tedy nebyl v nezávislém postavení.

Daleko dramatičtější byla druhá reportáž, pojednávající o veřejnosti méně známém aféře bývalého policejního rady pplk. JUDr. Jana Mareše, odsouzeného k nepodmíněnému trestu vězení a zákazu zaměstnání ve služebním poměru na základě důkazů, které proti němu obstarala Inspekce ministra vnitra s pomocí nastrčeného provokatéra, stejně jako znalec z první reportáže vyšetřovaného policií. Váhu reportáže zvýšilo kritické vystoupení dvou veřejných činitelů v neprospěch orgánů činných v trestním řízení,a to  poslance Tomáše Kladívka a Johna Boka, předsedy spolku Šalamoun. Případ souvisí s kauzou Skloexport, kdysi veřejností pozorně sledovanou kvůli účasti známé herečky Reginy Rázlové. Provokatér byl v ní jedním z hlavních obviněných a pplk. JUDr. Jan Mareš případ vyšetřoval. Na počátku jeho tragedie bylo odvolání z vyšetřování případu. Po něm následovalo rozhodnutí Inspekce ministra vnitra vést proti němu vyšetřování pro podezření z úplatkářství a použít k tomu zmíněného provokatéra, ačkoli ti dva se spolu v té době vůbec nestýkali (Inspekce projevila jasnovidnost). Následovalo několik schůzek oběti s provokatérem, vybaveným odposlechovým zařízením a patřičně instruovaným Inspekcí.Přestože se nepodařilo Mareše vyprovokovat, aby požádal o úplatek, při poslední schůzce provokatér podsunul své oběti obálku, v níž mělo být 250 tisíc korun, dodaných Inspekcí. Vzápětí byl Dr.Mareš  zatčen, předveden před vyšetřovatele a putoval na šest měsíců do vyšetřovací vazby. Byl pak pravomocně odsouzen, ale Ústavní soud všechny rozsudky zrušil, protože došel k  závěru, že důkazy pocházejí výlučně z provokace a byly tedy obstarány nezákonným a protiústavním způsobem. V novém řízení pak obecné soudy účelově vyložily ústavní nález tak, aby jim nepřekážel ve vynesení nového rozsudku, aniž by obstaraly nové, zákonné důkazy a přestylizovaly žalobu. Dalo by se říci, že JUDr. Mareš byl podroben jednomu z testů integrity, jejichž zavedení nyní se zápalem prosazuje ministr Gross. Ty by ovšem měly mít jen pracovněprávní vyústění, zatímco zde byl uložen nepodmíněný trest. Daný případ ukazuje, k jakým koncům by mohlo vést zákonem posvěcené nasazení policejních provokatérů. Pozoruhodné je, že JUDr. Mareš je prvním odsouzeným v souvislosti s kauzou Skloexport a vyslechl již sedm rozsudků, zatímco obvinění manažeři se ještě nedočkali ani předání žaloby. Rovněž trestní oznámení proti příslušníkům Inspekce ministra vnitra, kteří se dle názoru Ústavního soudu dopustili nezákonného a protiústavního jednání, bylo odloženo a zatím spí hlubokým spánkem. Ministr Gross o tom soudí, že inspektoři se protiústavním jednáním dopustili maximálně přestupku, jenž je z hlediska trestního práva již promlčen. Marešův případ je zajímavý i tím, že odhaluje hrozivý úkaz: nezávislost represivního aparátu na politické moci. Akce proti Marešovi byla zahájena v době působení lidoveckého ministra vnitra Cyrila Svobody a nezávislého ministra spravedlnosti Otakara Motejla. Odchod Tošovského přechodné vlády a nástup sociálních demokratů neměly na průběh řízení žádný vliv. Orgány činné v trestním řízení nevzrušeně dále sledovaly tvrdou linii likvidace zkušeného kriminalisty Mareše za každou cenu, i za cenu porušení zákona či velmi
volného výkladu ústavního nálezu. Žádný ze sociálně demokratických ministrů vnitra nepocítil potřebu zajímat se o pochybení Inspekce ministra vnitra, která je ministrovi přímo podřízena, nebo dokonce o jeho nápravu či o potrestání pachatelů nezákonného postupu. Ministr Motejl byl na podivný postup soudu upozorněn přísedící, která odmítla podepsat rozsudek a poslala mu písemné upozornění. S odvoláním na nález Ústavního soudu, jenž zdánlivě vše napravil, nevyvodil ze stížnosti žádné závěry. Na pozadí tohoto případu se nabízí otázka, zda ministři skutečně řídí podřízené složky orgánů činných v trestním řízení, či zda jim pouze slouží jako servis a tvůrci příznivého obrazu v očích veřejnosti. Výše uvedené úvahy se mohou zdát nadbytečné, protože JUDr. Jan Mareš byl nakonec navzdory nálezu Ústavního soudu pravomocně odsouzen. Obecné soudy tak daly zapravdu organizátorům této intriky. Pokud by však chtěl někdo tvrdit, že odsouzení obviněného ospravedlňuje použití nezákonných metod, protože rozhoduje výsledek, musíme mu připomenout, že celý civilizovaný svět trvá na usvědčování pachatelů zákonnými cestami. Přípustnost policejních provokací a jiných nezákonných postupů uznávají pouze totalitní režimy. Smířlivost s uplatněním nezákonného jednání policie a jeho trpění či dokonce krytí státními zástupci a soudci musíme proto odmítnout jako projev setrvačného působení zvyklostí  komunistických represivních orgánů, podporovaného dosud trpěnou přítomností "starých osvědčených soudruhů" na důležitých pozicích.