Záběr z filmu Vlastní životopis Nicolae Ceausesca (Autobiografia lui Nicolae...

Záběr z filmu Vlastní životopis Nicolae Ceausesca (Autobiografia lui Nicolae Ceausescu, Rumunsko 2010) režiséra Andreie Ujicy. | foto: www.dokument-festival.cz

Znepokojivé antisemitské signály v Rumunsku a hloupnutí ve jménu efektivity

  • 3
Co nastává, když opadne revoluční euforie? Dnešní východní Evropa, zhruba dvě dekády po revolucích roku 1989, může dnešním vzpurným a vítězoslavným mladým Arabům posloužit jako prospěšné upozornění, že musí zůstat bdělí.

Od doby, kdy jsem v roce 1986 odešel z Rumunska do exilu, jsou mé návraty řídké a napjaté. Program mé poslední cesty byl sice napěchovaný a nabízel málo skutečného kontaktu s obyčejnými lidmi, přesto jsem z deníků, televizních programů a rozhovorů s přáteli zachytil hlubokou ekonomickou, politickou a mravní krizi, která zemi pohlcuje. Nedůvěru a zlost vůči zkorumpované a nevýkonné politické třídě, doprovázenou skepsí nad demokracií, ba dokonce nostalgií po komunismu, v současnosti najdeme nejen v Rumunsku, ale i v dalších koutech východní Evropy.

Ceaušeskův palác v Bukurešti

Asi 70 procent Rumunů teď údajně tvrdí, že litují smrti soudruha Nicolae Ceauşeska, jehož poprava v roce 1989 vyvolala všeobecné nadšení. Ovšemže zdroji takto ohromujícího zjištění je těžké věřit, tak jako všemu ostatnímu v rumunské politice, ale vulgární a radikální hrubnutí veřejného diskurzu – aktuálně opepřeného staronovými xenofobními prvky – je dosti zřetelné.

Proč ten obdiv k "romantikovi"?!

Jistá ochutnávka se mi naskytla, když jsem byl hostem respektovaného televizního programu o kultuře. Pobavilo mě, že se debata nesoustředila na mé knihy, ale na témata jako „židovská kulturní mafie“ a „zveličování“ antisemitismu v rumunské minulosti a přítomnosti. Redaktorka, která se mnou rozmlouvala, byla neustále v pohybu a strhávala na sebe dialog narážkami a osobními vpády. Usoudil jsem, že se chce, abych se nechal vyprovokovat k nestřeženým výrokům, což je metoda, již dnes módní novináři používají všude.

Nový údiv mě ale čekal hned další týden, kdy moderátorka v témže pořadu vystupovala dosti pasivně vůči svému hostu, militantnímu žurnalistovi proměněnému v námezdního novináře, jenž se vyznával z obdivu ke Corneliu Zeleu Codreanovi, „kapitánovi“ Železné gardy, předválečné krajně pravicové ortodoxní teroristické organizace. Novinář prý Codreana pokládá za „romantického hrdinu“.

Skupina rumunských intelektuálů, včetně mě, proti tomuto pokusu rehabilitovat vraha a hlasatele nenávisti a xenofobie protestovala otevřeným dopisem. Rumunská televize obratem odpověděla, že sice chápe, že oběti antisemitských zločinů se takovým programem mohou cítit dotčeny, ale že ten danou propagandu neprosazuje a jako důkaz dobré víry stanice nabídli bizarní interview odvysílané týden předtím.

Tím ale debata neskončila. Krátce nato program odsoudila státní komise pro média. Brzy poté zase část předních intelektuálů napadla odsudek státní komise jako útok na svobodu slova. Nebezpečí podněcování už beztak zradikalizovaných diváků nikdo ani nezmínil. Ovšem reakce zástupců veřejnosti na tyto polemiky byly vedeny převážně ve vulgárně nacionalistickém a antisemitském tónu.

Rumunští vědci exhumovali ostatky komunistického diktátora Nicolae Ceaušeska a jeho ženy Eleny.

Diskuse nad Smrtí v Benátkách

Rumunsko samozřejmě není jedinou zemí, která tuto ponurou komedii znovu zažívá. Obrození krajní pravice v Maďarsku a vzestup „národního bolševismu“ v Rusku, kde pravoslavná církev znovu zatratila Tolstého jako protokomunistu, poukazuje na hlubší a pronikavější atavistické touhy.

Připomnělo mi to mou poslední hodinu na americké Bard College před odjezdem do Rumunska. Diskutovali jsme o Smrti v Benátkách od Thomase Manna. V komentáři k okamžiku, kdy skvělý, leč nevyrovnaný spisovatel Gustav von Aschenbach umírá na „asijskou choleru“, výborná asijská studentka poukázala na to, že Mann dal nemoc do souvislosti se „zhoubnou nákazou“ z delty řeky Gangy, která prošla Čínou a Afghánistánem, Persií a Astrachaní a „dokonce Moskvou“, než se skrze „město laguny“ dostala do Evropy. Se zápalem poukázala na dnešní migraci z chudých do prosperujících zemí, na globalizaci zla, na rozpory a kolize modernity, zlobnou reakci teroristů na ni a kontrast mezi racionálním, pragmatickým Západem a idealističtějším a pověrčivějším Východem se sklonem k náboženskému fanatismu a politickému extremismu.

Z opery Smrt v Benátkách, uvedené ve Státní opeře Praha a napsané podle novely Thomase Manna.

Bylo úlevou naslouchat dobře zformulovaným názorům mé studentky a vidět v ní naději na novou, kosmopolitní generaci. Její příklad byl ale také nevyhnutelnou připomínkou obrovských rizik naší doby.

Tuhle naději jsem potřeboval, protože to, co jsem viděl ve východní Evropě, mě zkrušilo stejně jako to, co jsem vídal ve Spojených státech, mé adoptované vlasti. Pro člověka, který zažil dva totalitní režimy, je téměř nesnesitelné uvažovat o úpadku Ameriky. My uprchlíci, přistěhovalci, vyhnanci a vyděděnci se sice na rozdíl od mnoha Američanů ad infinitum nevychloubáme, že „jsme nejlepší“, ale jsme přesvědčeni, že USA jsou stále silným garantem svobody a demokracie, a jejich nesourodnost pokládáme za součást americké svobody.

Hlavně to zjednodušte

Z velmi rozličných příčin se dnes USA a celý svět zdají odsouzeny ke zjednodušování myšlení, jednání i cítění ve službách bezprostřední, každodenní efektivity. Ovšemže, úlevu od přílišného zjednodušování našeho věku nabízí umění a kultura – a jde o úlevu, kterou potřebujeme víc než kdy dřív, máme-li se vypořádat s údělem, který máme za sebou a před sebou. Potřebujeme ale také skromnost nás samotných a našich společností.

Před několika lety jsem nadnesl, že by každá země měla ke svým pomníkům hrdinství přidat také pomníky své národní hanby. Vždyť vina je v lidském konání stejně významná jako odvaha. Připomínat si, jak jsme se provinili vůči jiným lidem a národům, a přemýšlet o tom může občanům země prospět stejně jako oslavy velkých činů. Neřešitelné problémy osudu lidstva na Zemi by sice pomníky hanby nerozřešily, ale mohly by brzdit postup jeho temné stránky – ve východní Evropě, v arabském světě i všude jinde.

Rumunský spisovatel Norman Manea

Norman Manea (1936) je rumunský spisovatel. Jeho nejnovější román, nazvaný Vizuina (Doupě), vyšel v roce 2010 v Rumunsku a brzy se objeví v Brazílii, Francii, Itálii, Německu, Španělsku, Švédsku, USA a několika dalších zemích.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.


Video