Navzdory tomu kancelář ombudsmana vloni zaregistrovala 336 stížností na průtahy u soudů. A trend se nemění: za letošní první tři měsíce přibylo dalších 79.
"O tom, že lidé stále nejsou se situací v oblasti soudnictví spokojeni, svědčí celá řada podání spadajících mimo působnost ombudsmana," říká jeho zástupkyně Anna Šabatová.
Za čtyři roky působení vlády ČSSD se v křesle ministra spravedlnosti přitom vystřídali tři ministři, přičemž jeden z nich hned dvakrát. Pavla Rychetského střídal Otakar Motejl a poté, kdy jej krátce vystřídal zase Rychetský, nastoupil 1. února 2001 definitivně Jaroslav Bureš.
Za krátkou dobu ve funkci toho stihl hodně: na jedné straně v praxi "rozjel" nové zákony, na straně druhé mnohé popudil, když prosadil kontroverzní zákon o soudech a soudcích, který stejně skončil v podatelně Ústavního soudu a jeho další osud je ve hvězdách.
Jenže i u méně kontroverzních zákonů přichází čas na jejich hodnocení až za několik let. "Novela trestního řádu platí několik měsíců. Ano, jsou první vlaštovky, kdy je pachatel odsouzen do 24 hodin, ale hodnotit si zatím netroufnu," říká soudkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.
Podobně se na věc dívá i Bureš: "Zda tyto legislativní kroky budou moci být hodnoceny jako společensky prospěšné, ukáže až čas," uvedl. Na druhé straně považuje za úspěch, že se reformu podařilo odstartovat.
I pomalé justici podle něj začíná zvonit hrana: "Průměrná délka soudního řízení se trvale zkracuje," uvádí ministr a odkazuje na to, že soudy už dokážou rozhodovat více případů, než kolik jich přibývá, takže "odbourávají" dluhy. Jenže to je jen statistika. U některých soudů (například v severních Čechách) jsou nedodělky stále obrovské.
Burešovo slabé místo se ovšem jmenuje soudcovská nezávislost. Neohrazuje se, když vysocí politikové útočí na rozhodování soudů, a co hůř: zákon o soudech a soudcích, který prosadil namísto původní Motejlovy verze, otevřel nové cesty k nebezpečnému propojení světa politiky se světem spravedlnosti.
"Je zde možná korumpovatelnost. Nový zákon možnosti ovlivnění rozšířil. Samozřejmě záleží na mravní integritě soudce, ale proč tomu napomáhat?" ptá se prezident soudcovské unie Libor Vávra.
O co jde: o nic menšího než o nebezpečí, že soudce bude rozhodovat tak, aby se zalíbil některému politikovi či politické straně, která potom může ovlivnit jeho kariéru a profesní vzestup. Vávra a s ním celá řada soudců proto očekávají, že zákon "opraví" Ústavní soud. Ten se k němu ovšem dostane až po volbách.
Bureš nevyřešil ani starou bolest tuzemské justice: rozmístění soudců. Zpravidla platí, že starší a mnohdy i s minulostí spjatí soudci "okupují" nejvyšší soudní instance a na okresech zase "kralují" mladí. Pokud by chtěli mladí prosadit při rozhodování vlastní pohled, nepodaří se jim to, staré kádry jim verdikty jednoduše zruší.
Spíše kriticky se na českou justici stále dívají odborné instituce: například výroční zpráva o lidských právech, kterou každoročně vydává ministerstvo zahraničí USA, uvádí, že v české justici k pozitivním změnám nedochází. Pomalost české justice zase kritizuje zpráva o lidských právech, kterou vypracoval vládní zmocněnec Jan Jařab.
Ten upozornil, že soudní řízení trvají neúměrně dlouho a že chudší lidé mají ztížený přístup ke spravedlnosti. Jen Evropská unie je k nám vlídnější - ta v loňské hodnotící zprávě reformu justice ocenila. Zpráva Open Society Institute však upozorňuje na další fenomén: korupci.
"...panuje rozšířený dojem, že korupce soudnictví v několika kandidátských zemích dosahuje endemických rozměrů, zvláště v Bulharsku, České republice..." píše se ve zprávě. A její autoři upozorňují, že kontrolní mechanismy, jako například zveřejňování účtů soudců, stále chybí.
Zpráva ovšem žádný případ korupce neuvádí. Na druhé straně se sám ministr dostal do podezření, že jeho úřad ovlivňuje případ Milana Šrejbra, když na Nejvyšším státním zastupitelství zaregistrovali několik (blíže neupřesněných) telefonátů k tomuto případu právě z ministerstva.
