Ani teď není třeba vztahy kolem Atlantiku zachraňovat, je nutné je zlepšit. Lze začít tak, že jeden přestane vidět druhého jako sama sebe. Co to znamená? Evropa vůbec nepochopila, jak 11. září změnilo Ameriku. A ta zase nepochopila, že Evropa nic nepochopila.
Amerika se cítí být v opravdové válce, je poprvé ohrožena na svém vlastním území. Ale tenhle pocit není pro Evropany nový. Aby se tento rozpor ještě zvýraznil, Evropa se nyní naopak cítí bezpečněji než kdy jindy. Války studené i balkánské uhasly. Všechno je tak nějak obráceně.
Tím se rozdělily role. Amerika jedná, tedy bojuje, a Evropa kritizuje. Amerika má pocit, že je třeba něco dělat, Evropa má pocit, že to Američané přehánějí.
Celkem výhodný tandem, v němž se doplňoval jeden zlý a druhý hodný, se kazí, protože oba svou roli příliš přehrávají.
Nutným vyústěním jsou spory a obviňování. Evropané poněkud absurdně kritizují údajné pošlapávání práv zajatců z Al-Kajdy, Američané zase píšou články, které znějí jako nekrolog NATO.
To je však jen pěna, pod níž točí skutečné víry. Evropané mají pravdu, když si stěžují na to, že Bushovy USA se s nimi příliš nebaví a stavějí je před hotové věci. Také USA mají pravdu, když poukazují na neochotu Evropanů platit víc na nové zbraně a případně s nimi i bojovat.
Výčitky se pomalu stávají rituálem. Pokud povedou k lepšímu chápání toho druhého, neškodí. Ale i tak je třeba nezapomínat, že i rozklížená aliance je lepší než žádná. Zlý a hodný se doplňují, v tom je jejich největší síla. Bohužel, čas, kdy se všichni budou ještě hodně potřebovat, zase určitě přijde.
