"Měli byste se stydět. Vaší povinností je poctivě pracovat a spořádaně odvádět daně této republice. Už vás tady na lavici obžalovaných nechci nikdy v budoucnu vidět," vyhuboval všem obžalovaným soudce Bednář.
Ti zrozpačitěli a se sklopenými hlavami opustili budovu soudu. Většina z nich také s udělenými tresty souhlasila a ani se neodvolali, jak bývá dobrým zvykem.
Obhajoba, se kterou zloději v procesu vyrukovali, že meziskládku kostek na letišti v Olomouci-Neředíně nikdo nehlídal a nikdo ani nekontroloval množství převážené dlažby, podle soudu v žádném případě neobstojí.
PROČ SOUD ODSOUDIL |
Odsouzení mají na svědomí podle soudu krádeže téměř 400 tun kostek, které rozvezli do vesnic na střední Moravě. Dalších asi 1000 ztracených tun se nepodařilo vypátrat ani usvědčit zloděje. |
Na stavbě výpadovky se předloni a loni ztratilo celkem tisíc čtyři sta tun žulových dlažebních kostek asi za milion a půl korun.
KRÁST "KOČIČÍ HLAVY" |
* Dlažební kostka váží deset až patnáct kilogramů, nejde pořádně uchopit a pokud ji někdo přenáší v rukou, jakoby nesl kus železa. Dlaždiči na ně mají speciální kleště. V Olomouci se ovšem takových dlažebních kostek ztratilo víc než sto deset tisíc. To je tisíc čtyři sta tun! * "Hmotnost vypočítal kontrolní odbor radnice a zhruba toto množství by opravdu mělo chybět," potvrzuje šéf investičního odboru na olomoucké radnici Miroslav Kubín. * Zatím se neví, zda kostky zmizely přímo z ulice, kde hromady nějaký čas ležely, nebo až z meziskladu za olomouckým letištěm. * Pokud se dá vyloučit, že se radnice spletla, krádež kostek poměřená jednoduchými počty dává neuvěřitelné výsledky. * Kdyby si zloději vzali přívěsný vozík za osobní auto s průměrnou nosností třetinu tuny, museli by se otočit více než čtyřtisíckrát a kdyby kostky kradli jen s obyčejnými zednickými kolečky, udělali by zhruba čtrnáct tisíc jízd. * Krádež by také vzala spoustu času. Pokud by zloději sehnali nákladní vlak, přistavili ho přímo ke skladišti a přenesení jedné kostky by jim trvalo jen pět vteřin, museli by nepřetržitě pracovat šest dní a jedenáct hodin. A to se nepočítá doba na spánek a přestávky na svačinu a kouření. * Pobertové by také museli být dosti silní, aby po celou dobu zvládli pětivteřinové pracovní tempo. Je samozřejmě vyloučeno, aby do Neředína přijel nákladní vlak a nikdo si toho nevšiml. Početnější rodiny by si tak mohly vydláždit například i zápraží před domkem. |
V procesu dostali podmíněné tresty od deseti měsíců do dvou let a pokuty od čtyř tisíc do třiačtyřicet tisíc korun. Pokud by je nezaplatili, šli by na šest týdnů až pět měsíců sedět. Jeden ze zlodějů měl štěstí. Kdyby ze stavby odvezl ještě jedno auto, dostal by se vzhledem k výši škody do jiného odstavce a hrozila by mu tak přísnější trestní sazba.
Pětitisícovou pokutou soudci potrestali i jednoho odběratele, naopak další obžalovaný, který tvrdil, že vůbec netuší, jak se kostky na jeho neoplocený pozemek dostaly, byl osvobozen.
"Jeho vina je sice také pravděpodobná, ale soud musí vycházet z důkazů. Kdyby měl na zahradě zlaté cihly, asi by je tam nenechal jen tak ležet," podotkl soudce.
Nikdo z obžalovaných nebyl dosud trestán a ke zlodějnám se přiznali, což zřejmě rozhodlo, že v případu krádeže století je soudci neposlali do vězení na tvrdo.
Když loni na jaře prasklo, že se na stavbě výpadovky v Olomouci kradou dlažební kostky, odběratelé na celé střední Moravě začali narychlo omítat domy a pokoutně nakoupený kámen všemožně ukrývali. Kriminalisté si tehdy povzdechli, že případ vyšel na veřejnost příliš brzy, takže se jim všechen stavební materiál nepodařilo dohledat. Policie nakonec vrátila asi jen třetinu z neuvěřitelného množství rozkradené dlažby, které odpovídá jednomu plně naloženému nákladnímu vlaku o téměř triceti vagónech.
Kde zmizely rozkradené kostky
Jak se obvinění také hájili
Zloději svého činu u soudu litovali. "Dnes už vím, že jsem to neměl dělat, ale na druhé straně mezisklad nebyl zajištěný, nikdo ho nehlídal a dalo se tam kdykoliv přijet. Tak jsem pár fůr zkusil odvézt. Jezdily tam desítky aut a o víkendech si lidé kostky nakládali na vozíky," přiznal u soudu jeden z řidičů.
Soudce se dokonce snažili přesvědčit, že by žula stejně skončila někde v zemi, jak bylo zvykem, a tak ji vlastně chtěli zachránit. Tím si ale zároveň vylepšovali rodinný rozpočet.
"Myslel jsem si, že kostky jsou odpad. Nechtěl jsem, aby přišly vniveč," vypověděl další z pachatelů, kteří kostky nabízeli po hospodách Olomoucka a lidé si z nich stačili postavit sklepy, vjezdy do garáží či vydláždit dvůr.