Až potud jsou vládní úmysly a návrhy chvalitebné. Je však řešením dětské agresivity, zločinnosti či opuštěnosti vylepšování ústavní výchovy?
Vezměme si jen pár čísel, která vypovídají, jak se chováme k dětem. V kojeneckých ústavech žije 1541 a v domovech pro starší 7270 dětí. Jsme v Evropě "prvoligovým" hráčem. Bohužel. Děti nemívají šťastný život často ani s rodiči - padesát z nich ročně zabije rodič vlastní rukou, nejméně dvacet tisíc je týráno.
Jak mají opuštěné, týrané, smutné, psychicky deprivované děti v sobě dolovat soucit, hlubší citový vztah či svědomí? Změny v ústavní péči včetně zřízení "vězení" dneska chválíme.
Ale ničím se nedá vysvětlit ani omluvit, proč si stát ústavní výchovu pořád tak hýčká. Přes veškerou snahu lidí není úspěšná, je drahá a víc než polovina "chovanců" má v dospělosti potíže s životem i s kriminálem.
Ústavy jako běžnou alternativu domova jsme zdědili po komunistech. Posíláme do nich ohrožené děti, místo abychom jim nabídli náhradní rodiny. Posíláme do nich i staré, místo abychom jim platili domácí péči. Handicapovaní velcí i malí mnohdy žijí v zařízeních, místo aby bylo přijatelnější se o ně starat doma.
Vlády se sice občas snaží věci měnit, ale zmínění lidé bez moci a bez vlivu nejsou pro ně "prioritou". Proč už například neběží systém profesionální pěstounské péče? Přece je pro všechny výhodnější a pro děti láskyplnější, když se o ně i za peníze daňových poplatníků stará placená máma s tátou! Pár vesniček SOS, Klokánků a náhradních rodin nestačí.
Proč vláda chystá paragrafy, aby opuštěné děti do jednoho roku musely zůstat v kojeneckých ústavech? Proč sněmovna odmítla zákon o zrychlení adopcí? Proč máme ohromných 38 procent dětských recidivistů? Proč platíme víc policisty a bachaře než vychovatele problémových dětí? Kdyby to bylo naopak, možná bychom potřebovali míň policistů a bachařů.
Kdyby nebylo oněch "proč", mohlo by být víc šťastných dětí.
