Likvidace oponentů v okupovaném Kuvajtu v roce 1990, kruté potlačení šíitského povstání a k tomu desítky let trvající útlak vlastního lidu. Žalobce si přijde na své.
Kolik je možností? Je tu Mezinárodní trestní tribunál v Haagu. Ten však nemůže soudit případy, které se staly před jeho ustavením, tedy před 1. červnem 2002. Nějaké Saddámovy zločiny by se našly i po tomto datu, ale všichni cítí, že by to nebylo ono.
Je otázka, zda by Saddám Husajn nepookřál a neučinil ze svého soudu podobnou show, jako to před mezinárodním soudem dělá herecky nadaný Slobodan Miloševič.
Soudci v Haagu by jistě nebyli tak "podujatí" (doslova i v přeneseném slova smyslu) jako soudci iráčtí, kteří mohou být vždy považováni za prodlouženou ruku válečné koalice. Jenomže v jaké zemi, kde padla diktatura, najdete nezaujaté soudce? Najít obhájce pro K. H. Franka byl taky problém.
Dále jsou tu země, kde je možno zločince saddámovského typu soudit dle "univerzální spravedlnosti". Stačí vzpomenout na Pinocheta, který prožil horké chvilky v Británii.
Bylo by možné ustavit speciální soud ad hoc právě pro Saddáma, vždyť existuje třeba Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu. Nebylo by to poněkud nadbytečné? Nejpravděpodobnější je, že Saddáma budou soudit sami Iráčané.
Pokud jde o irácký soud, byl by to ze strany koalice zřejmě nejlepší psychologický tah, který zřejmě stojí i za nepopiratelná bezpečnostní rizika. Bylo by jen třeba přehlédnout, že by diktátor mohl být odsouzen k trestu smrti, čemuž už Evropa odvykla.
Výhody jsou však zřejmé. Saddám se provinil především proti Iráčanům samým, takže oni pocítí zadostiučinění a prestiž nově zřizovaných iráckých struktur tím stoupne. Saddám na tom bude jistě lépe než jeho bezprávně likvidované oběti. Nemá však mnoho důvodů cítit se dobře.
