SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Jméno umouněného horníka, který se před více než dvaceti lety hrbil pod tíhou pytle plného hlíny a kamení na dřevěném žebříku ve zlatonosném dole Serra Pelada, dnes už asi nikdo nedopátrá.
Do amazonského státu Pará na severu Brazílie tehdy přijely desítky tisíc jemu podobných mužů s jediným cílem: najít zlato a zbohatnout.
Řadě z nich se to podařilo, jiní se domů vrátili stejně chudí jako přišli, a mnozí dobrodružnou výpravu za třpytivým kovem zaplatili životem.
"Byla to krátká doba, až příliš dobrá a zároveň strašlivá," vzpomínal později zlatokop Zé Mário na jednu z posledních velkých zlatých horeček, která se vyrovná hromadným přesunům hledačů zlata po americkém Divokém západě a Austrálii před více než sto padesáti lety.
Zlatá léta osmdesátá v Pará
O tom, kdo u odlehlého města Curionópolis na severovýchodě Pará objevil drahý žlutý kov jako první, se dosud vedou spory. Podle některých o zlato zakopl honák dobytka z usedlosti Três Barras statkáře Genésia Ferreiry da Silvy. Jiní zase tvrdí, že cenný valoun našlo dítě ze vsi při koupání v odlehlé řece.
Ať už to byl kdokoli, pravda je taková, že se tamní pastviny a pláně do půl roku proměnily v pulzující lidské mraveniště. Šeptanda o nalezení "brazilského Eldoráda" se roznesla rychle a do oblasti se začali sjíždět lidé ze všech koutů největší jihoamerické země.
Rančer Ferreira da Silva na drahém kovu vydělat nemohl, i když se našlo na jeho pozemcích. Právo na nerostné bohatství v Brazílii vlastnila vláda, která nově příchozím ze začátku pronajímala plochy o rozměrech dva krát tři metry.
SEBASTIAO SALGADO Nejslavnější brazilský fotograf se narodil v roce 1944 do rančerské rodiny v Minas Gerais. Vystudoval ekonomii a úspěšně nastartovanou kariéru jednoho dne zničehonic opustil. V rámci práce pro Světovou banku odjel do Afriky s foťákem půjčeným od manželky. Po návratu se rozhodl pověsit ekonomii na hřebík a začal se plně věnovat fotografii. Levicově orientovaný dokumentarista fotil hlavně utlačované a sociálně slabé ze všech koutů světa. Slávu získal snímky dělníků z brazilských zlatých dolů, které v roce 1996 vydal v proslulé knize Trabalhadores (Dělníci). "Doufám, že člověk, který odchází z mé výstavy, je trochu jiný, než když tam vešel," řekl Salgado. |
Za jediný měsíc, od února do března 1980, přispěchalo k místu zvanému Grota Rica (Bohatá jeskyně) na deset tisíc mužů, přestože oblast byla takřka nepřístupná. V dalších týdnech je následovalo dalších dvacet tisíc zlatokopů.
Čím dřív, tím líp. Zlato bylo všude
Kupředu je hnala touha po zbohatnutí. A nebyla bláhová. Zprvu bylo v okolí tolik zlata, že údajně stačilo odhrnout drn trávy a už bylo možné sbírat drobné zlaté valounky. "Skoro se nemuselo ani kopnout," vzpomínali později dělníci.
Netrvalo dlouho a zlatokopové se přesunuli k většímu nalezišti v Serra Pelada (Holé pohoří), kde vznikl jeden z nejrozsáhlejších povrchových dolů na světě. V dobách své největší slávy - v letech 1982 až 1988 - jím prošlo na 120 tisíc mužů.
V té době hledače zlata navštívil i jejich krajan z Minas Gerais, fotograf Sebastiao Salgado, který se věnoval dokumentární fotografii a zaměřoval se hlavně na sociální témata. Předtím fotil například v Africe.
Salgado strávil v Serra Pelada celé týdny, nafotil stovky snímků a veškerý čas trávil s horníky. Ti ho mezi sebe přijali, i když to byl podivný chlápek, který nepřijel za zlatem, ale naopak za nimi celé dny běhal a lezl po vratkém lešení, aby co nejlépe zachytil jejich zpocené a špinavé tváře.
Černobílé snímky věrně odrážejí každodenní dřinu, kterou šlachovití gampeiros (hledači zlata) v dole prožívali, když lezli po dřevěných žebřících do ohromné hloubky (nakonec dosahovala takřka sto devadesáti metrů). Dolů s prázdnými pytli na zádech, nahoru s těžkým nákladem hlíny a kamení.
Najít zlatý nugget bylo čím dál obtížnější, v půdě byl hlavně zlatý prach. Hlínu proto nahoře prohnali rtutí, která na sebe váže zlato. Pak amalgám zahřáli, přičemž se jako první vypařila jedovatá rtuť a zbylo jen čisté zlato. A tak pořád dokola.
V roce 1988 všechno skončilo. Vláda nařídila důl uzavřít a hlubokou jámu zalít vodou. Serra Pelada záhy osiřela a na místě se usadilo šest sedm tisíc lidí. Někteří z nich pořád doufají, že se v místě bude znovu kopat. Vědí, že Serra Pelada ještě nevydala veškeré své bohatství.
MĚSTO "BARŮ A DĚVEK"Sebastiao Salgado nefotil jen dřinu dělníků v ručně vyhloubených jámách. Zajímal se i o jejich život po práci, který se podobal příběhům z Divokého západu. Pouliční přestřelky tam byly na denním pořádku, každý měsíc policie řešila šedesát až osmdesát vražd. Hledači zlata se jezdili bavit do nedalekého města "děvek a barů", ve kterém se za kousek třpytivého kovu prodávaly dětské prostitutky. Ti, kteří zbohatli, dávali svůj blahobyt okázale najevo. Jeden šťastlivec si například po návratu do Rio de Janeira vzpomněl, že na druhé straně ohromné Brazílie zapomněl v dole klobouk. Tak si pronajal letadlo a doletěl si pro něj. Zlaté doly dodnes lákají desítky tisíc Brazilců k rychlému, i když namáhavému výdělku. V amazonských dolech jich pracuje na půl milionu. |
