Ukázal jen jednu z kliček, jak snadno obejít zákon, který prémie státním úředníkům zakazuje.
Práce bez nároku na odměnu tak vynesla exnáměstkovi Srbovi 24 milionů hrubého a dalších 20 milionů v dosud neprodaných akciích.
Stačí si jen odměnu vybrat poté, co odejde z funkce státního úředníka.
Jeho poznámku o tom, že odměna ve formě akcií není odměnou, netřeba komentovat. Vedlo by to jen k rozsáhlé úvaze, co za „odborníky“ vlastně ministerstva do státních firem dosazují, když desítky milionů nepovažují za prémii.
Těžko vyčítat exnáměstkovi Srbovi, že využil kličky, kterou mu státem tolerovaný systém umožňuje.
Proč by měl sedět v dozorčí radě a pokrytecky se tvářit, že milionové příjmy pro jeho kolegy za stejnou práci ho vůbec nevzrušují.
Exnáměstek Srba rozhodně není ojedinělý případ a s odchodem dalších státních úředníků bude vyplývat na povrch, kolik jim jejich práce bez nároku na odměnu vynesla.
Pokrytectví je v tomto případě na straně odpovědných ministrů, kteří neváhají přispěchat s prohlášením o nemravnosti prémií a nutnosti jejich zrušení. To se skutečně tyto důležité informace dovídají až z médií? Vždyť prostřednictvím zástupců Fondu národního majetku odměny schvalují. Buď nemají na FNM spolehlivé úředníky anebo jsou sami nekompetentní.
Aktuální případ otevírá i další obecnou otázku, která souvisí s výší prémií. Skutečně si státní úředník, jehož vstupenkou do dozorčí rady je loajalita k určité politické straně zaslouží odměny v řádu desítek milionů? Rozhodně ne. Stačí se podívat na odměny členů dozorčích rad v soukromých nadnárodních firmách. Nedosahují často ani zlomku odměn úředníků ve státních firmách. Jejich odpovědnost vůči akcionářům je určitě neskonale větší a akcionáři vědí, jak a za co je platí.
