Prezidenti a premiéři v čele s americkým vůdcem Barackem Obamou hledají cesty, jak jim v tom zabránit – logicky jim to přijde nemorální, nehledě na to, že se do kapes manažerů přelévá část peněz vybraných od občanů, kterými vlády jednotlivých zemí krizi hasí.
V Česku přivedli manažeři v čele s Radomírem Lašákem národní leteckou společnost ČSA k letošní očekávané ztrátě 3 200 000 000 korun (slovy tři miliardy a dvě stě milionů korun), která nemá v historii této společnosti obdoby. Za tuto "dobrou" práci byli po zásluze vyhozeni (nic na tom nemění fakt, že formálně odešli sami) a na cestu by si měli rozdělit bratru 120 000 000 korun. A ministr financí Eduard Janota hledá způsob, jak jim v tom zabránit.
To, že odměny manažerů státních firem nejsou navázány na výsledky jejich hospodaření, není nijak překvapivé ani v Česku, ani ve světě, protože manažeři se často řídí spíš osobními zájmy než snahou o co nejlepší péči o svěřený majetek.
V domácích luzích má tento model celkem dlouhou tradici. Stačí vzpomenout na manažery českých bank z devadesátých let, kteří zatli mnohamiliardové sekyry do jejich ekonomické bilance (následně zaplacené z našich daní) a jejichž odchod do propadliště dějin změkčily zlaté padáky v podobě – na tehdejší dobu – pohádkových odměn. Jejich vyplacení se v naprosté většině případů představitelé státu snažili zpochybnit u soudu marně.
Radomír Lašák jako manažer státních firem je v tomto ohledu přeborník nejen na české poměry. Jako první ve velkém vydělal na – slušně řečeno diskutabilním – bonusovém akciovém programu firmy ČEZ a z hlediska poměru počtu odpracovaných dní a výše odměny (podle kurzu akcií této firmy v okamžiku jeho odchodu to bylo zhruba 350 000 korun na den) se stal manažerem přinejmenším evropského formátu. Ani jeho předchozí mise v Komerční bance nebyla rozhodně z jeho pohledu prodělečná a v ČSA jen zúročil nabyté zkušenosti.
Skandální je ovšem fakt, že ani po letech nemá stát jako majitel potuchy o tom, jak je systém odměn lidí ve vedení jeho podniků postaven a na co jsou bonusy manažerů navázány.
Příklad ČSA: podle nového šéfa dozorčí rady Michala Mejstříka jsou odměny vedení firmy "přísně střeženým tajemstvím". (Od čeho tam dozorčí rada jako zástupce státu je, když ani neví, kolik platí manažerům? Je však třeba zdůraznit, že Michal Mejstřík je v tom zcela nevinně a je spíš zárukou, že se zažité zvyklosti změní.)
Ministr Eduard Janota říká: "Je nepřípustné, aby ministerstvu financí jako zástupci hlavního vlastníka nebyl znám obsah manažerských smluv." (To je opravdu objevná myšlenka po dvaceti letech budování kapitalismu v Česku.) A podle někdejšího šéfa dozorčí rady této firmy Jána Dzvoníka, za jehož velení Radomír Lašák nastupoval, měl manažerský bonusový program "motivovat nový management, který měl zásadně zlepšit hospodářskou situaci ČSA". (Tak to se fakt povedlo – pokud za radikální zlepšení ekonomické kondice podniku považujeme ocitnutí se na hranici bankrotu.)
Je zcela správné, že manažeři státních firem mají platy srovnatelné se soukromou sférou. Jen tak se mohou v jejich vedení ocitnout lidé, kteří jsou špičkovými manažery ve svém oboru, mají zkušenosti z reálného byznysu a umějí se v něm pohybovat.
Přes všechny možné výhrady jsou z tohoto pohledu lidé jako Petr Žaluda v Českých drahách (dříve třeba generální ředitel penzijního fondu Winterthur) či Petr Sedláček v České poště (dříve šéf soukromé firmy specializující se na technologii bezhotovostních plateb) správná volba. Jen lidé se zkušeností z "tvrdého" byznysu mohou na rozdíl od úředníků ze státní správy změnit postkomunistické dinosaury v normální funkční podnik.
K tomu je potřeba také druhá strana mince: aby se stát choval jako majitel, který se o svůj majetek odpovědně stará. A v tom zatím totálně selhává.
