Vypadá to nepravděpodobně, ale je to tak: lidé, kteří ztratili schopnost rozumět mluvené řeči, dokážou lépe než jiní rozpoznat, kdo mluví pravdu a kdo lže. K odhalení lhářů jim slouží mimika obličeje mluvčího, případně tón jeho hlasu.
Tuto pozoruhodnou skutečnost potvrdil výzkum publikovaný ve špičkovém časopise Nature. Porucha odborně nazývaná afázie se obvykle objevuje tehdy, když levou stranu mozku, odpovědnou za řečové schopnosti, poškodí úraz, mozková mrtvice nebo nádor. Pacienti tak ztrácejí svoji dosavadní schopnost porozumět tomu, co jim někdo druhý říká. Slyší sice řeč, avšak nechápou její plný význam. V lepších případech se jim daří přiřadit smysl některým slovům, avšak nedokážou porozumět celým větám, pokud to nejsou velmi prostinké výroky, jakými se mluví s malými dětmi.
Smích při projevu
Lékaři už dříve zaznamenali případy, kdy afatičtí pacienti prokázali schopnost odhalit lháře. Například americký neurolog Oliver Sacks už v roce 1985 popsal skupinu lidí trpících afázií, kteří sledovali projev tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana a smáli se při některých pasážích. Jak vysvětlili, poznali, že politik při nich neříkal právě to, co si skutečně myslel. Tým psychologů z uznávané Massachusettské všeobecné nemocnice v Bostonu se rozhodl tato pozorování ověřit přesněji. Sestavili skupinu deseti afatických pacientů s nižším stupněm poruchy, tedy takových, kteří dokážou číst a psát. K tomu vytvořili i tři kontrolní skupiny běžných dospělých, vysokoškoláků a také lidí s poškozenou pravou stranou mozku. Těmto skupinám pak výzkumníci promítli videozáznam, na němž různé ženy říkaly někdy pravdu a jindy si vymýšlely. Diváci měli určit, kdy mluvčí lže. Zatímco kontrolní skupiny odhalily lháře v polovině případů, což vlastně odpovídá náhodnému hádání, afatici určili lháře v průměru v 73 procentech případů. A to jim skóre ještě kazil jeden pacient, který začal afázií trpět před méně než rokem (ostatní pokusné osoby byly afatické déle) a který lháře odhaloval stejně špatně jako lidé z kontrolních skupin. Výzkumníci tedy vyvodili hypotézu, že schopnosti odhalit lháře se mozek postupně naučí. "Nemůže-li se člověk domlouvat s okolím pomocí řeči, musí se práce jeho mozku změnit," soudí vedoucí výzkumného týmu Nancy Etcoffová. Lidé tedy věnují více pozornosti průvodním znakům konverzace - mimice, případně tónu hlasu. "Všimnou si například, když někomu na tváři byť jen krátkodobě probleskne pravdivý výraz, který člověk jinak kryje společenským úsměvem," říká Nancy Etcoffová.
Ústa lžou, oči ne
Lidé se v průběhu života učí skrývat své pocity, vyslovují zdvořilostní i nebezpečnější lži. "Dřívější studie ukázaly, že skutečné pocity někdy prozradí výraz horní části obličeje, zatímco okolí úst dokáže člověk kontrolovat," připomíná Elliot Ross, profesor neurologie z Oklahomské univerzity. Pokusy vedené Nancy Etcoffovou ukázaly, že pacienti trpící afázií se zřejmě mimoděk naučili číst v cizích obličejích, a také si více všímat tónu hlasu. Tedy něco, co by zřejmě zvládli i ostatní lidé, kdyby se tolik nesoustředili na význam slov. "Často slyším, že by afatičtí pacienti měli být členy porot u soudů nebo třeba celními kontrolory," říká Nancy Etcoffová. Otázkou ovšem je, jak by se s živým detektorem lži snesli kolegové na pracovišti.
Tuto pozoruhodnou skutečnost potvrdil výzkum publikovaný ve špičkovém časopise Nature. Porucha odborně nazývaná afázie se obvykle objevuje tehdy, když levou stranu mozku, odpovědnou za řečové schopnosti, poškodí úraz, mozková mrtvice nebo nádor. Pacienti tak ztrácejí svoji dosavadní schopnost porozumět tomu, co jim někdo druhý říká. Slyší sice řeč, avšak nechápou její plný význam. V lepších případech se jim daří přiřadit smysl některým slovům, avšak nedokážou porozumět celým větám, pokud to nejsou velmi prostinké výroky, jakými se mluví s malými dětmi.
Smích při projevu
Lékaři už dříve zaznamenali případy, kdy afatičtí pacienti prokázali schopnost odhalit lháře. Například americký neurolog Oliver Sacks už v roce 1985 popsal skupinu lidí trpících afázií, kteří sledovali projev tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana a smáli se při některých pasážích. Jak vysvětlili, poznali, že politik při nich neříkal právě to, co si skutečně myslel. Tým psychologů z uznávané Massachusettské všeobecné nemocnice v Bostonu se rozhodl tato pozorování ověřit přesněji. Sestavili skupinu deseti afatických pacientů s nižším stupněm poruchy, tedy takových, kteří dokážou číst a psát. K tomu vytvořili i tři kontrolní skupiny běžných dospělých, vysokoškoláků a také lidí s poškozenou pravou stranou mozku. Těmto skupinám pak výzkumníci promítli videozáznam, na němž různé ženy říkaly někdy pravdu a jindy si vymýšlely. Diváci měli určit, kdy mluvčí lže. Zatímco kontrolní skupiny odhalily lháře v polovině případů, což vlastně odpovídá náhodnému hádání, afatici určili lháře v průměru v 73 procentech případů. A to jim skóre ještě kazil jeden pacient, který začal afázií trpět před méně než rokem (ostatní pokusné osoby byly afatické déle) a který lháře odhaloval stejně špatně jako lidé z kontrolních skupin. Výzkumníci tedy vyvodili hypotézu, že schopnosti odhalit lháře se mozek postupně naučí. "Nemůže-li se člověk domlouvat s okolím pomocí řeči, musí se práce jeho mozku změnit," soudí vedoucí výzkumného týmu Nancy Etcoffová. Lidé tedy věnují více pozornosti průvodním znakům konverzace - mimice, případně tónu hlasu. "Všimnou si například, když někomu na tváři byť jen krátkodobě probleskne pravdivý výraz, který člověk jinak kryje společenským úsměvem," říká Nancy Etcoffová.
Ústa lžou, oči ne
Lidé se v průběhu života učí skrývat své pocity, vyslovují zdvořilostní i nebezpečnější lži. "Dřívější studie ukázaly, že skutečné pocity někdy prozradí výraz horní části obličeje, zatímco okolí úst dokáže člověk kontrolovat," připomíná Elliot Ross, profesor neurologie z Oklahomské univerzity. Pokusy vedené Nancy Etcoffovou ukázaly, že pacienti trpící afázií se zřejmě mimoděk naučili číst v cizích obličejích, a také si více všímat tónu hlasu. Tedy něco, co by zřejmě zvládli i ostatní lidé, kdyby se tolik nesoustředili na význam slov. "Často slyším, že by afatičtí pacienti měli být členy porot u soudů nebo třeba celními kontrolory," říká Nancy Etcoffová. Otázkou ovšem je, jak by se s živým detektorem lži snesli kolegové na pracovišti.
