Životní styl Francie se vrací do 60. let

Mladý Francouz si opět vychutná jízdu na malém oblém mopedu. Doma lenoší v zaobleném plastovém křesle a obléká si duhově batikované triko. Magazíny určené počítačové generaci se oděly do svítivých jásavých barev a debaty levicových volnomyšlenkářů neztratily náboj. Francie znovu objevuje jásavý svět šedesátých let. Co bylo už delší dobu cítit ve vzduchu, teď shrnuje i tento týden otevřená výstava v pařížském středisku Georgese Pompidoua. Nebyla první, podobné expozice představilo v nedávné minulosti i Muzeum dekorativních umění. Tentokrát to byla však trefa do černého, říkají Francouzi.

Děti květin i protesty

Z chronologie šedesátých i konce padesátých let vyčnívají ve Francii například data dvou vážných zahraničních angažmá, ve Vietnamu a v Alžírsku.
Také více zpolitizovaný pohled na umění, revoluce v politice, nástup konzumního životního stylu a sexuální revoluce.
V pohledu do zahraničí opatrný odstup od všeho, co vonělo americkými hamburgery.
Když zvítězil v roce 1964 malíř Robert Rauschenberg na Bienále v Benátkách, mnozí dumali, zda kontury šedesátých let nebude rýsovat jen anglosaský svět.
Ve stejnou dobu, kdy Beatles prodali 110 milionů desek a Mary Quantová představila minisukni, následoval i závěr, který vše shrnul. Georges Perec napsal o generaci zvané nefrancouzsky babyboom, že má jedinou modlu - zvanou konzum, uvedl list Le Monde.
Pásy sovětských tanků drtící demokratizační snahy v Maďarsku a Československu byly důvodem protestních akcí intelektuálů. Komunistická strana stalinského střihu přesto dál dominovala. Se stejnou vervou probíhaly později protesty studentů, dětí květin a dalších, kteří většinou na šedesátá léta s nostalgií vzpomínají.

Deník Le Monde se obírá myšlenkou, do jaké míry jde o návrat spontánní.

"Výstava přichází v době, kdy mladí, kteří již nemohou snít o politické utopii, sní o utopii kulturní," sdělila Catherine Grenierová, autorka projektu agentuře AFP.

Nábytek i drobné předměty z let 1956 až 1958 lákají optimismem "zlatých časů".
"Po tolika letech, kdy vše bylo černé nebo bílé nebo šedé, po tolika letech poznamenaných dramaty AIDS nebo drog, cítí mladá generace potřebu se vrátit k optimismu. Vrátit se k barvám pop-artu," uvedla Grenierová.

Nafukovací křesla z průsvitného plastiku, minisukně i komiksy nevypadají jako poslové uplynulých dekád. Podobné věci zahlédnete v kdekteré galerii zaměřené na design, jako je například Neotu nedaleko pařížské radnice.

"Spousta mladých designérů tím stylem žije," míní publicistka Catherine Faurouxová, která píše o interiérech. Jako každá vlna retra však i tato je o trochu jinde.

"Jde o to vystihnout ducha kolektivního optimismu, kterým šedesátá léta načichla," říká Faurouxová. To se netýká jen špičkových designérů, ale i interiérů rockových klubů, obchodů s kvalitním nábytkem, jako je Ligne Roset, či kaváren.

Sedačky, talíře, hodinky světlých barev dávají zapomenout na chladné pastelové tóny, kterými rockový návrhář a posléze architekt interiérů Elysejského paláce Philippe Starck okouzloval v uplynulých dekádách.

K tomu lehké šaty, s hravým dekorem a zaručeně nad kolena. Týká se to ovšem dnešní mládeže, ti, kdo pamatují šedesátá léta a je jim nad třicet, jen s porozuměním přikyvují. Pustit si doma kultovní psychedelické kapely z šedesátých let pamětníci mohou, nadšení teenagerů však přece chybí.

Tak to vidí i guru šedesátníků, kteří bojovali v proslulém roce 1968 na studentských barikádách. "Rád si zavzpomínám, ale tím to končí," prohlásil Daniel Cohn-Bendit, bývalý studentský vůdce a dnešní politik strany Zelených.