Čtěte také - SPECIÁL: Před rokem zabíjely vlny tsunami
V kameni je kromě zakladatele firmy Vladimíra vytesáno i jméno Marie Manďákové a staršího syna. Laďa a Maruška, jak o nich hovoří přátelé, hledí na svět rozesmátými tvářemi. Chlapec zde fotografii zatím nemá. Byl pohřben až dlouho po rodičích.
Tsunami loni nemilosrdně dosáhlo až sem, do nitra Moravy. Lze-li to tak říci, byla Kroměříž nejpostiženějším městem v zemi. Tři z osmi českých obětí byly odtud. Ve zlé vteřině živel v Thajsku zničil celou rodinu. Zůstal jen tehdy patnáctiletý syn Pavel.
Už dopředu bylo jasné, že město si Manďákovy připomene tiše. "Tohle není příležitost pro nějaké monstrakce," řekl starosta. "Ti zemřelí jsou v našich srdcích. Ve vánočním čase si vzpomeneme, co dobrého udělali, kolik rozdali lásky a přátelství."
"Ale bolí to. Zvlášť teď, když je to už rok," dodal.
Rok přeživšího syna
Syn Pavel se musel vyrovnávat s tím, co se stalo. Lidé, kteří ho dobře znají, říkají, že to svedl. "Je v pohodě. Viděl jsem ho, když přestřihával pásku při otevírání haly u ranče v Kostelanech," říká jeden z nich. "Smál se a byl v dobré náladě."
Ranč postavil otec a rodina tam často trávila volno.
"Už zase chytá ryby," říká jiný. Rybaření mu loni zachránilo život, neboť v osudné ráno odešel na ryby do vnitrozemí. "Je v klidu. Občas spolu hovoříme a myslím, že je to dobré. Jindy mi ale celé dny neodpoví na esemesky," dodává rodinný známý.
Pavel Manďák se vrátil domů. Okna malého řadového domku v Nerudově ulici, jaký by člověk neočekával u podnikatele, jehož firma dosahovala obratu osmi set milionů, už opět večer teple září do tmy. Chlapec tam bydlí s babičkou.
Firma neosiřela
Byl to také rok, kdy se ukázalo, co v kom opravdu je. Firma přežila a má jiného majitele. Ekonomickým ředitelem je pořád Jiří Kulda. Nemusel jím už být, vyhrál konkurz na ředitele nemocnice. Ale zůstal - stejně jako všichni lidé z vedení.
"Táhli jsme to spolu. Chtěli jsme firmu udržet a najít nového majitele. Nemohl jsem tehdy naráz odejít. To by šla firma do kytek. Daly by od ní ruce pryč banky a další firmy. Vypadalo by to, že opouštím loď," říká Kulda. Vypráví, že měl pocit závazku.
"Bylo to u nás všech v morální rovině. Byl v tom vztah k Vladimíru Manďákovi, k rodině. Kdyby firma klekla, dědic by nedostal nic."
Firma byla Manďákovým dítětem a měla velké zakázky po celé republice. Manďák ji založil v roce 1990, kdy měl jednoho zaměstnance, na stavbu jezdil na kole a doma na zahrádce vlastnoručně stloukal bednění.
Po letech o něm už místní v nadsázce hovořili jako o místním Baťovi. Uspěl, ale nikdy nepřišel o pověst férového člověka, pro něhož není problém sponzorovat domov důchodců, koncerty či pěvecké soubory.
Kolem firmy se točili různí zájemci. "Někteří byli typičtí zlatokopové, cítili kořist a chtěli ji urvat. Nedávali záruku perspektivy," říká Kulda.
Podobně hovoří i jedna známá Manďákových: "Když jsem to viděla! Co to bylo za veksláky, nýmandy, kteří nikdy nic nedokázali!"
Ale vše dopadlo dobře. "Firma je dobře prodána," dodává známá. "Znamená to, že to byla dobrá firma. Všichni to zvládli – rodina i zaměstnanci. Tradice pokračuje. První půlrok byl nejhorší, teď si všechno sedá. A život jde dál."
Je to tak. Na hřbitově na hrobě Manďákových planou svíčky, ale v centru Kroměříže září vánoční výzdoba a v několika výkladech letáky opět nabízejí cesty za teplem do Thajska. V restauraci přímo v domě, kde sídlí firma Manďák, visí plakát na silvestrovské oslavy na ranči v Kostelanech, který teď vlastní syn Pavel.
Text slibuje "ohromující okamžiky, stoly prohnuté jídlem, plno zábavy a komických výstupů, zkrátka program až do rána bílého". Vstupné činí 790 korun.
Život jde dál, ale vzpomínky se vracejí. Obzvlášť na ranči. "Mám vždycky pocit, že je tam všechny uvidím," říká Manďákův přítel Miloš Mucha. "Ten Laďa tam pořád je."
