Kariéru začal v legiích, vypracoval se až na velitele československé jednotky v SSSR a ministra obrany.
Irena Stratilová se narodila 10. ledna 1901 ve Cvrčovicích, malé vesničce na Kroměřížsku. V mládí netrpěla nouzí, její otec byl mlynářem.
Zámožné rodině navíc ještě patřila pila a statek. Pavel Kosatík v knize Devět žen z Hradu uvádí, že rodina měla pochopení pro technické novinky, v domácnosti si zavedli například dynamo, ze kterého vyráběli elektrický proud. Stratilovi patřili mezi nadšené muzikanty, každý hrál na nějaký nástroj, děvčata na citery a mandolíny, Irena také ráda zpívala, vzpomínala ve svých pamětech její dcera Zoe Klusáková-Svobodová.
Být nejstarším dítětem v rodině tehdy znamenalo tvrdou práci a starost o sourozence, celkem měla Irena mladší čtyři sestry a dva bratry. V mládí byla vychovávána v duchu českého vlastenectví. A jistě i z toho důvodu spolu s matkou nosila za první světové války dezertérům z rakousko-uherské armády jídlo do chřibských lesů, kde se ukrývali.
Když jí bylo dvaadvacet, seznámila se na plese v Kroměříži s tehdejším kapitánem Československé armády Ludvíkem Svobodou. Ten už v uniformě strávil osm let. Na začátku první světové války odmítl bojovat za Rakousko-Uhersko a nechal se zajmout Rusy. Později vstoupil do československých legií, se kterými stál i proti bolševické Rudé armádě.
Vzali se asi po půlroční známosti, 11. června 1923, na Velehradě, který byl symbolem českého vlastenectví na Moravě. Krátce po svatbě důstojník Svoboda dostal nabídku na převelení na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, vyšší plat a povýšení do hodnosti štábního kapitána.
Matka Stratilová je od toho zrazovala. Nechtěla, aby dcera odešla do míst, která patřila k nejzaostalejším v tehdejším Československu a kam se vlakem z Kroměříže cestovalo celý den. Novomanžele však nezviklala.
V Podkarpatské Rusi se jim 15. května 1924 narodil syn Miroslav. Zhruba o rok a půl později, 4. prosince 1925, přišla na svět i dcera Zoe. Netradiční jméno vybrala matka. Jednalo se o hrdinku románu jejího oblíbeného ruského spisovatele Čirikova, který po bolševické revoluci emigroval do Čech.
V místě, kde žili, se hodně mluvilo maďarsky. Svoboda se proto rozhodl tuto řeč naučit a v roce 1929 z ní složil státní zkoušku. Toho využilo velení armády a v roce 1933 ho povolalo na vojenskou akademii do Hranic na Moravě.
Irena Svobodová dokázala, že je tou správnou manželkou důstojníka. Bez naříkání následovala svého muže a všude dokázala vytvořit pohodový domov. Byla také velmi tolerantní a mezi lidmi nedělala rozdíly kvůli národnosti nebo sociálnímu původu. Když její dcera kamarádila s dětmi z chudých rodin, které měly problémy s hygienou, řešila to tím, že malé Zoe umývala hlavu petrolejem, aby ji zbavila vší, ale nikdy jí nezakazovala s někým se přátelit.
Za první republiky volila nejčastěji komunisty. Zdůvodňovala to velkou bídou, již poznala zvláště na Podkarpatské Rusi. Žila v přesvědčení, že pouze komunisté hlásající sociálně spravedlivou společnost si s ní dokážou poradit. Byla křtěnou katoličkou, ale do kostela moc nechodila. Navzdory klášterní výchově byla její víra v Boha spíše osobní, oficiální církevní struktury ji neoslovovaly.
"Musela bych se stydět"
Dalším zlomovým okamžikem pro rodinu Svobodových byl začátek německé okupace 15. března 1939. Podplukovník Svoboda byl tak jako jiní důstojníci demobilizován a dostal nabídku na post vedoucího octárny v Bzenci, kam nenastoupil. Chtěl bojovat proti nacistům a pomýšlel na útěk za hranice. V tom ho podporovala i manželka a nedbala na jeho varování před pronásledováním ze strany okupantů. Dala mu jasně najevo: "Kdybys neodešel a zůstal doma, musela bych se za tebe stydět."
Ludvík Svoboda začátkem června 1939 ilegálně přešel hranici do Polska. Irena Svobodová se mezitím doma zapojila do protinacistického hnutí. Spolupracovala s jednou z odbojových skupin, pomáhala rodinám zatčených gestapem, zásobovala je potravinami. Také se podílela na organizaci útěků důstojníků do Polska.
V roce 1941 pak navázala kontakt se skupinou čtyř parašutistů, kteří byli vysazeni ze SSSR. To se jí málem stalo osudným, protože jeden z parašutistů nevydržel mučení při výsleších a prozradil, že je aktivní v odboji. Zároveň také měla problémy s tím, že gestapo, které ji několikrát navštívilo, se vyptávalo na jejího muže. Nakonec zvolila taktiku zhrzené manželky. "Nevíme, kam odešel, nic o něm nevíme, rodina mu nikdy nepřirostla k srdci," odpovídala. Návštěvy gestapa bývaly dramatické: dvakrát byli v domě přítomni parašutisté ze sovětského výsadku, jednou dva z nich na poslední chvíli utekli na zahradu.
Německá tajná policie také za ní posílala konfidenty-provokatéry. Na poslední chvíli ji varovali, že Němci o její činnosti v odboji vědí. Ukryla se se svou dcerou v Novém Telečkově, malé vesničce na Třebíčsku, kde žila rodina nevlastního bratra její tchyně.
Takové štěstí však neměl její syn Mirek, kterého gestapo zatklo v listopadu 1941. Při brutálních výsleších se držel statečně, úkryt své matky a sestry neprozradil. V březnu následujícího roku zahynul v koncentračním táboře Mauthausen, kam byl odeslán s poznámkou "návrat nežádoucí". Údajně byl zastřelen dozorci na útěku, když odmítl jít na ošetřovnu, kde měl dostat smrtící injekci.
V Telečkově později hrozilo prozrazení obou žen, a tak se na jaře 1943 přesunuly do Džbánic na Moravskokrumlovsku, kde se schovaly v rodině sedláka Černého. O Irenu a Zoe Svobodovy se tenkrát starala také Ludmila Procházková. "Paní Svobodovou jsem měla ráda, byla to hodná žena. Já jsem oběma nosila do jejich úkrytu jídlo," řekla. Varovala je také před možným nebezpečím. "Když jsem třikrát zakašlala, znamenalo to, že v domě jsou lidé, kteří by jim mohli uškodit. To se pak musely schovat do skrýše pod světnicí, kde žily. Na procházky mohly chodit jen v noci a to pouze na dvůr," vzpomíná Procházková.
Ve Džbánicích se obě ženy 8. května 1945 dočkaly osvobození. O několik dnů později se Irena Svobodová setkala se svým mužem, který se mezitím stal armádním generálem a ministrem národní obrany v poválečné vládě. Radost jí však zkalila zpráva, že jen několik dnů před osvobozením zahynula její matka v koncentračním táboře Ravensbrück.
Rodina po válce žila v Praze ve vládní vile v Bubenči.
Paní Svobodová začala pomáhat v Červeném kříži, často a ráda zvala na návštěvy své známé, především vojáky Československé armády s rodinami. Co naopak ráda neměla, byly oficiální recepce, na které je s mužem coby členem vlády, často zvali. Oba to řešili tak, že z nich brzy odcházeli.
Z "vyhnanství" na Hrad
Po únoru 1948 Ludvík Svoboda upadl v nemilost mocných. Sice ještě nějaký čas zůstal v čele resortu obrany, ale brzy ho nahradil zeť Klementa Gottwalda Alexej Čepička.
To, že ona sama vstoupila začátkem padesátých let do KSČ, jejího muže nezachránilo. V listopadu 1952 byl zatčen a na měsíc uvězněn. Ona za něj marně orodovala u tehdejšího předsedy vlády Antonína Zápotockého.
Po propuštění odešli do Svobodova rodiště v Hroznatíně, kde žili de facto ve vyhnanství a pomáhali založit jednotné zemědělské družstvo. Svoboda se dočkal rehabilitace až po přímluvě Nikity Sergejeviče Chruščova, který se po Stalinově smrti stal sovětským vůdcem. Od roku 1954 pak Svoboda působil ve funkci velitele vojenské akademie v Praze. O pět let později odešel do penze a ve Vojenském historickém ústavu psal paměti.
Rok 1968 přinesl jisté uvolnění tuhé komunistické diktatury. Jedním z důsledků "tání" bylo, že 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda jako kompromisní kandidát přijatelný pro reformátory a konzervativce v komunistické straně zvolen prezidentem republiky.
Jeho manželka se tak stejně jako její předchůdkyně, začala starat o Pražský hrad. Mimo jiné nechala některé jeho místnosti znovu vybavit původním nábytkem z dob prezidenta T. G. Masaryka, jehož si vždy velice vážila. Část dosud uzavřených hradních prostor pak nechala zpřístupnit veřejnosti. Zasloužila se také o otevření parku lánského zámku pro návštěvníky.
Správa Pražského hradu přestala na její pokyn zdarma zásobovat prezidentskou kuchyň. Svobodovi nyní za všechno platili penězi, tak jako každá jiná domácnost.
Irena Svobodová byla také nadšená myšlenkou SOS vesniček, kde měly bezdětné ženy-matky vychovávat adoptivní děti. Prosadila tento projekt i u nás a 28. dubna 1969 se zúčastnila slavnostního zahájení první stavby SOS vesničky, která vyrostla v Doubí u Karlových Varů.
Na rozdíl od své předchůdkyně Boženy Novotné řešila problémy v klidu a v pohodě. Na své podřízené nikdy nekřičela. I proto byla mezi zaměstnanci Hradu oblíbená.
Ludvík Svoboda byl už v sedmdesátých letech vážně nemocný a v roce 1975 musel abdikovat. Se svou ženou potom žil až do své smrti 20. září 1979 v Praze. Irena Svobodová ho přežila jen o deset měsíců, 17. června 1980 zemřela i ona. Oba jsou pohřbeni v rodinné hrobce v Kroměříži.
