„Měl jsem o zaměstnání starých žen pochybnosti. I mnoho mých přátel si myslelo, že je to směšný nápad. Kolegové mi říkali, že je to nesmysl,“ říká Chibanda o lavičkách přátelství, na kterých si vyškolené ženy povídají s každým, kdo o to projeví zájem. Proberou s nimi jejich problémy a díky znalostem psychiatrie i vlastním životním zkušenostem jim pomohou najít řešení.
V Zimbabwe se depresi říká kufungisisa, což znamená „moc přemýšlet“. Podle informací projektu The Friendship Bench má takto těžkou hlavu jeden ze čtyř obyvatel země s šestnácti miliony obyvatel. K dostupné péči se však dostane jen zlomek Zimbabwanů. Psychiatrů je v celé zemi pouhých dvanáct.
Jedním z nich je i Chibanda, kterého k oboru přitáhla tragédie prožitá za studií medicíny. Tu studoval v Česku, kde se jednoho dne dozvěděl, že jeho spolužák spáchal sebevraždu. K projektu laviček přátelství jej však nakonec přivedla až smrt pacientky s depresí, která na terapii nepřijela jen proto, že neměla peníze na jízdenku do 160 kilometrů vzdálené nemocnice. I ona si nakonec vzala život.
Otřesený Chibanda se s alarmující situací snažil něco udělat, ovšem od svých nadřízených se dozvěděl, že mu k ruce nemohou dát zdravotní sestry, které byly příliš vytížené péčí o pacienty s HIV a matky s dětmi, ani volnou ordinaci. Nabídli mu však čtrnáct babiček a možnost ordinovat venku.
Od roku 2006, kdy Chibanda s projektem začal, vyškolil přes čtyři sta žen a ty pomohly více než třiceti tisícům pacientů. „Mnoho lidí si myslí, že jsem génius, protože jsem to vymyslel, ale není to pravda. Já jsem jen musel pracovat s tím, co jsem měl,“ vzpomíná na to, jak babičky učil slova jako „deprese“ nebo „sebevražedné myšlenky“.
Právě studentky třetího věku ho tehdy přesvědčily, že něco takového samo o sobě nemůže v Zimbabwe fungovat a že s lidmi musí mluvit způsobem, kterému obě strany rozumějí. Západní medicínu založenou na důkazech proto zkombinoval s místními tradicemi a začal slavit úspěchy. K těm přispěl i fakt, že babičky-terapeutky si mnohdy prošly stejnými problémy jako jejich pacienti a přesně tak vědí, co cítí.
Pokus ukázal, že babičky jsou efektivnější než klasická léčba
Jednou z žen, které se na lavičkách setkávají s pacienty, je dvaasedmdesátiletá Rudo Chinhoyiová. Říká, že už ztratila přehled o tom, kolik jich za ní za posledních deset let přišlo. Pomáhá HIV pozitivním lidem, drogově závislým, lidem trpícím chudobou a hladem, nešťastným manželským párům, osamělým důchodcům i opuštěným těhotným ženám. Začátek terapie je však podle babičky Chinhoyiové vždy stejný.
„Představím se a řeknu: ‚Jaký je tvůj problém? Řekni mi všechno a dovol mi, abych ti svými slovy pomohla,“ popisuje žena s tím, že se pacienta snaží dovést k tomu, aby na řešení svých potíží přišel sám. Když se to podaří, domluví se s ním na dalších schůzkách, aby mohla zkontrolovat, že se pacient drží stanoveného plánu.
Pohyb je zabijákem deprese, funguje jako prevence i lék Ilustrační snímek |
Chinhoyiová říká, že se do projektu už na samém začátku zapojila proto, aby pomohla lidem. A to se i podle vědeckých měřítek daří. Před dvěma lety Chibanda udělal pokus, při kterém rozdělil 573 pacientů s běžnými duševními poruchami a depresí do dvou skupin.
Zatímco lidé z první skupiny docházeli za přátelskými babičkami, druhá skupina dostávala klasickou západní léčbu. Po šesti měsících Chibanda spolu s kolegy z Velké Británie zjistil, že pacienti z první skupiny vykazovali mnohem méně symptomů deprese než ti z druhé, kontrolní skupiny.
Výsledky lékař publikoval v časopise Journal of the American Medical Association. Další dva kontrolní pokusy jsou nyní v plánu, jedním je lavička pro mládež a druhým pomoc mladým lidem s HIV. Jednoduchá metoda se mezitím rozšířila i za hranice Zimbabwe.
V Malawi lidem neradí jen babičky, ale i dědečkové, na Zanzibaru zase mladí lidé. Nápad se ujal i ve Spojených státech, kde je nabídka psychoterapeutů nejpestřejší. V New Yorku pacientům na oranžově natřených lavičkách radí lidé všech ras, sexuálních orientací i věkových kategorií, často s drogovou i jinak problematickou minulostí. O spuštění projektu nyní uvažuje také Londýn.
„Když jsem byl v New Yorku, mile mě překvapilo, že problémy, se kterými se Newyorčané potýkají, jsou velmi podobné těm tady v Zimbabwe. Jsou to témata spojená s osamělostí, přístupem k péči a poznání, že to, čím si procházíte, se dá léčit,“ říká Chibanda. „Představte si, že bychom vytvořili globální síť babiček v každém velkém městě po celém světě,“ zasní se Chibanda.
