Na pozadí dramatických kulis a srdceryvných výroků vyháněných osadníků to vypadalo skoro jako pogrom. Tentokrát však strůjci nebyli ani kozáci, ani esesáci, ani Arabové. Nyní byl pachatel obzvlášť pikantní. "Židé proti Židům" – psalo se a říkalo se mnohde.
Ale poutavá zkratka byla především krátkým spojením. Ve skutečnosti k sobě neměli Izraelci už dlouho tak blízko.
Dokazuje to nejen průběh odsunu, ale i čísla. Nejdřív to první: akce, která měla trvat až tři týdny a mnozí se báli, že nastartuje třeba i občanskou miniválku, proběhla hladce za šest dnů. To druhé: pro odsun osadníků z Gazy bylo víc než šedesát procent Izraelců. To znamená, že pro něj byla nejen levice, ale i značná část pravice. Pro mnohé to byl hodně ostrý a bolestný střih, protože osady byly posvátnou krávou, osadníci obdivovanými nositeli tradic prvních sionistů a Gaza součástí zaslíbené země, Velkého Izraele přiděleného přímo Bohem.
Ale tím, že byly prolity jen slzy, ne krev, Izrael složil zkoušku dospělosti.
Jeho budoucnost má určovat vláda a parlament, ne náboženství.
Nositelem vůle je politika, ne víra.
Jejími vykonavateli jsou poslanci a politici, ne rabíni. Izrael vyšel z krize jako z posilovny: silnější a zbavený přebytečného tuku. Země se shodla na principu územního kompromisu za mír.
Dokladem přerodu je sám premiér Ariel Šaron, jenž je architektem strategie osad na okupovaných územích, které byly kdysi zamýšleny pro budoucí mírové rozhovory jako nezpochybnitelná fakta na zemi: kde jsou osady, je už navěky Izrael.
Před pár lety by jeho obrat byl stejně nepředstavitelný jako představa Brežněva, jak se v roce 1978 postaví do čela disidentské skupiny požadující odchod "spřátelených" vojsk z Československa.
Šaron slíbil nedotknutelnost osad při kampani, po níž byl zvolen premiérem.
Proč přišlo jeho čelem vzad, jímž si říká o atentát, jakému přesně před deseti lety podlehl jeho kurážný předchůdce, premiér Jicchak Rabin? Šaron jako profesionální voják zkracuje frontu: vyvádí osadníky z území, které považuje za ztracené.
Cena hájení 8500 osadníků v moři skoro 1,5 milionu Palestinců byla příliš vysoká. Lidsky, morálně, finančně, politicky. I demograficky.
Pokud by se situace nezměnila, Židé by se jednoho dne stali vládnoucí menšinou.
Šaron v roce 2003 prohlásil: "Není možné udržovat v okupaci 3,5 milionu lidí. Možná se vám to slovo nelíbí, ale je to okupace. Je to hrozná věc pro Izrael, pro Palestince i pro izraelskou ekonomiku." A roli samozřejmě hraje politika.
Američané chtějí posun a pro generála Šarona je politika jen pokračováním války jinými prostředky. Ze všech svých bitev ví, že si musí ponechat iniciativu ve svých rukou.
Nechce si nechat vnutit řešení zvenčí.
Proto zvolil útěk vpřed.
Jenže to, co v Izraeli vypadá jako dalekosáhlý posun, je v očích Palestinců málo. Izrael stále kontroluje hranice Gazy. Pokud je neuvolní, zůstane pásmo velkým vězením, jen bez osadníků. Život lidí se nezmění k lepšímu, a to je předplacená jízdenka k násilí. Rády se s ní svezou militantní skupiny jako Hamas a Islámský džihád, které tvrdí, že Gazu "osvobodily", a chtějí za to něco dostat. Míč je nyní u nohy palestinského prezidenta Abbáse, jenž musí ukázat, že je umravní, a dokáže tak Gaze vnutit pořádek a svou vůli. Palestince vlastně čeká úkol podobný tomu, který si Izraelci už vyřešili.
Pásmo Gazy je prázdné a odsun se stal už historií. Avšak teprve další roky rozhodnou, zda si v ní vyslouží významnou kapitolu, nebo jen poznámku pod čarou.
