"Že by za stejnou práci brala žena u jedné firmy méně než muž, to už si otevřeně dnes asi žádná firma nedovolí. Ale firmy to mohou dělat jinak. Například se může stát, že na stejné pozici, kde byl muž a bral 15 tisíc, nastoupí po něm žena a dostane nabídku jen na 12 tisíc korun," říká vedoucí oddělení rovnosti žen a mužů na ministerstvu práce Dagmar Zelenková.
Dokonce ani kontroly úřadů práce nenarazily na případ, že by ženy na stejném místě s muži braly méně peněz. "Dělali jsme kontrolu v jednom řetězci hypermarketů, kde jsme předpokládali nejrůznější porušování pracovních předpisů včetně diskriminace. A ani tam se nic neprokázalo," říká ředitel plzeňského úřadu práce Zdeněk Novotný.
Tak proč mají ženy v průměru o 4726 korun měsíčně nižší platy než muži? Většina rozdílu v platech má důvody především v tom, že na lépe placených pozicích či v dobře odměňovaných odvětvích a profesích se ženy vyskytují jen málo. Někdy o tato místa samy nestojí, často jim je firmy ze strachu, že odejdou na mateřskou, vůbec nenabídnou. Proti ženám však hraje ještě jeden silný protihráč - hospodářská situace v zemi. Jakmile se zhorší, pocítí to na platech především ony.
Nejmenší rozdíl mezi platy Čechů a Češek byl totiž v roce 1996, tehdy braly ženy jen o 22,8 procenta méně než muži. Tehdy bylo hospodářství na vrcholu. Jakmile však začala krize a nezaměstnanost, rozdíl se znovu prohloubil. "Když se firmám daří hůř, raději uberou ženám, protože jejich postavení na trhu práce je slabší a hůř si budou hledat novou práci, když nejsou s platem spokojeny," říká statistik Dalibor Holý z ČSÚ.
Platy žen: diskriminace v rukavičkách
Pracují spolu v jedné firmě, dokonce na stejných zakázkách. Jsou vysokoškoláci okolo padesáti let a oba mají stejně zodpovědnou práci. Jeden z nich ovšem bere 32 tisíc korun měsíčně a ten druhý 24 tisíc.
Možná o tom velkém rozdílu ani nevědí, protože jejich zaměstnavatel, středně velká firma s českými vlastníky, poskytl MF DNES seznam mezd všech svých pracovníků tajně a pod slibem zachování anonymity. A ve firmě se mezi kolegy o platech nemluví.
Ale proč ten rozdíl? Tím hůře placeným je totiž ona. Sice vykonává pro pětašedesátičlenný závod v rámci firmy převážnou část řídící práce, oficiálně je však zástupkyní šéfa. Tím šéfem je on. Jeho hlavní prací je získávání nových zakázek a na běžné řízení firmy mu nezbývá tolik času.
Je osmitisícový rozdíl v jejich platu spravedlivý? Možná. Manažer firmy tvrdí, že člověk, který získá zakázku, je cennější než běžný ředitel. Co už tak spravedlivě nevypadá, je fakt, že z deseti šéfů v tomto závodě není ani jediná žena. A to také znamená, že žádná z žen nedosáhne jejich platů. Zatímco všichni mužští vedoucí mají příjem mezi 28 a 46 tisíci korunami, nejlépe placená žena nemá ani 26 tisíc korun měsíčně.
Možná to vypadá skandálně, ale v českých poměrech na tom není vůbec nic zvláštního. Loni dosáhl rozdíl v platech mužů a žen v celé republice 4726 korun měsíčně, jinak řečeno, ženy v průměru vydělávají o čtvrtinu méně než muži. A většina tohoto rozdílu jde právě na vrub nedostatku žen ve vedoucích pozicích.
Třeba v uvedené firmě byl rozdíl průměrného platu mužů a žen 3340 korun, tedy 15 procent. Když se však vyškrtli všichni šéfové a pro srovnání zůstali běžní zaměstnanci, rozdíl mezi muži a ženami se téměř smazal. Stačilo by tedy pro vyrovnání rozdílu v platech jen dosadit do řídících pozic stejný počet žen jako mužů? Tak jednoduché to není. Podle statistik totiž ženy nemají vyhráno ani v případě, že se dostanou na pozici srovnatelnou s muži.
Například plat prezidentek velkých podniků, kterých Český statistický úřad našel necelých devadesát, je 47 645 korun měsíčně. To je téměř o 31 tisíc korun méně než u tisícovky stejně postavených mužů. U méně kvalifikovaných zaměstnanců jsou sice rozdíly menší, ale jsou pravidlem i tam.
Nižšímu ohodnocení se přitom nevyhnou ani ženy ve státní správě. Třeba vedoucí pracovníci okresních a obecních úřadů mají 26 629 korun, zatímco ženy, kterých je na stejných místech zhruba stejně jako mužů, vydělávají jen 22 862 korun měsíčně.
Jak je to možné? Problém začíná podle odborníků už při nástupu do práce a při jednání o mzdě. "Žena většinou nepřichází s tak velkým požadavkem na plat. Vnímá to tak, že bude fajn, když přinese nějaké peníze do rodiny, a navíc zvládne pečovat o domácnost. O plat často tak nebojuje. Zato muži se cítí jako živitelé rodiny a o plat či o jeho zvýšení víc bojují," tvrdí Václav Panenka z agentury Psychinform.
Firmy navíc sledují při hodnocení zaměstnanců takové ukazatele výkonnosti, které více vyhovují mužům.
Podle poradce pro lidské zdroje u PricewaterhouseCoopers Milana Bartáka to může být třeba ochota riskovat, ale i ochota pracovat přesčas či brát na sebe náročnější úkoly.
Ve firmě, která MF DNES poskytla seznam mezd svých zaměstnanců, jsou typickým příkladem Alena a Radek (jména jsou změněna). Oba jsou těsně pod třicet let, bezdětní, svobodní. Pracují na stejných zakázkách, ale Radek bere 18 tisíc korun měsíčně, kdežto Alena o tři tisíce méně. Manažeři firmy vysvětlují rozdíl tím, že u Radka cítí daleko větší zapálenost pro práci, více samostatnosti a hlubší zájem o nové poznatky.
Ženy se navíc takovému hodnocení často ani nebrání. "Myslím, že mužským kolegům u nás dávali perspektivnější projekty a víc se s nimi počítalo do budoucna. Nevím, jestli to znamenalo i vyšší odměny, ale je fakt, že já o to ani tak nebojovala. Šéf věděl, že během příštích pár let plánuju mít dítě," říká devětadvacetiletá maminka, která dříve pracovala na dealingu v bance.
Právě vlažnější postoj velké části žen k vlastní kariéře je jedním z důvodů, proč na lépe placených místech trůní v naprosté většině muži. Podle studie agentury PricewaterhouseCoopers bylo v roce 1999 mezi generálními ředitelkami v českých firmách se zahraničním vlastníkem jen 3,9 procenta generálních ředitelek. Zbytek byli muži. Mezi obchodními či technickými řediteli byla situace podobná. Jediné řídící pozice, kde se ženy prosazují více nebo srovnatelně s muži, jsou v personalistice a ve firemních odděleních pro styk s veřejností.
Říci však, že je to diskriminace ze strany zaměstnavatelů, by bylo zavádějící. Žen, jež jsou pro kariéru ochotny vzdát se péče o rodinu a riskovat problémy v rodině či v okolí, totiž není mnoho. "Chtěla jsem se vrátit na pár hodin do práce v nemocnici, až bude dceři rok," říká dvaatřicetiletá pražská lékařka. "Manžel mi nejdřív slíbil pomoc, ale nakonec couvl. Říkal, že by šéf asi těžko pochopil, že musí být několik hodin denně doma s dítětem, když má manželku. Takže s prací je konec," dodává.
V takovém společenském ovzduší pak personální agentury marně shánějí ženy na vysoké pozice. "Když nabízíme opravdu prestižní místo, přihlásí se tak jedna žena na pět mužů. Ženy se bojí reakce svého okolí. Sám jsem se setkal s tím, že žena, která řekla, že by byla ochotna vzdát se péče o rodinu, byla prohlášena za divnou," říká jednatel personální agentury Catro Martin Vosecký.
Podle něho je to i otázka sebevědomí, které mnohdy českým ženám chybí: "Stává se, že jediná žena, která se přihlásí, je pětadvacetiletá dívka, která se zrovna vrátila jako au-pair z Anglie. Asi jim to nějak otevře oči, získají sebevědomí a nebojí se hlásit se na ředitele, i když nemají zkušenosti."
Alice Hamidová, ředitelka Mercury Group, což je agentura vyhledávající manažery pro zahraniční firmy v tuzemsku, si navíc stěžuje na chybějící kvalifikaci u žen. "Firmy, pro které pracujeme, by chtěly více žen, ale my je tady nemáme. Chybí jim praxe. A kde by ji také vzaly, když jim chybí energie a roky, které strávily jako domácí kuchařky, pradleny a uklízečky. Na Západě už existuje celá generace dětí, které vyrostly v rodinách s větší rolí mužů při péči o domácnost, ale u nás to není zvykem."
Vina však není jen ve společenském postavení žen, i v Česku se najdou takové, které jsou ochotny věnovat se kariéře. Jejich cesta vzhůru však není jednoduchá. Personalisté se totiž shodují v jednom - v naprosté většině podniků není o ženy na střední i vysoké pozice zájem. Nejčastěji se bojí, že jim žena odejde na mateřskou dovolenou nebo bude často doma si nemocnými dětmi.
"Je to protizákonné, ale pokud zaměstnavatel uvede jiný důvod, proč ženu nepřijal, je to neprokazatelné. Přesto jsem přesvědčen, že tento druh diskriminace u nás existuje," říká za úřady práce, jež diskriminaci ve firmách kontrolují, plzeňský ředitel Zdeněk Novotný.
O nic jednodušší to ženy nemají ani když zaměstnavateli slíbí, že se jim o domácnost postará někdo jiný. "Dost často se stává, že firma řekne, ať jim jako kandidáty ženy vůbec neposíláme. Bojí se, že žena nebude chtít cestovat nebo sedět do noci na poradách. A i když třeba tvrdí, že má paní na hlídání, vůbec ji do užšího výběru nepustí. Mají obavu, že to manžela prostě jednou přestane bavit, a ona se vrátí k rodině," tvrdí Václav Panenka z agentury Psychinform.
Že tato obava není úplně neopodstatněná, svědčí i zkušenost Alice Hamidové. "Před třemi lety se u nás objevily první ženy, které přicházely s žádostí o vysoké pozice s tím, že manžel se postará o rodinu, neboť má horší kvalifikaci. Za půl roku byly zpátky. Jejich manželé to neunesli."
Podle personalistů i sociologů se však česká společnost hodně mění a počet žen na vyšších, a tudíž i lépe placených místech téměř jistě poroste. Například při srovnání údajů PricewaterhouseCoopers z roku 1999 a 2000 je vidět mírný nárůst v počtu žen na manažerských pozicích.
