Myslím si, že důvodem této skutečnosti není v žádném případě neschopnost nebo nedostatek fantazie či inspirace, ale že si prostě nechtějí „zadat“ nebo se prostě bojí projevit.
Je to škoda, protože přesně tak jsou ženy schopny kočírovat tryskáč či mydlit hokej, tak mnohým z nich není vůbec cizí kapacita si činit kvalitní šoufky z bližního svého jak to umí věční chlapci, jak se často s neoprávněnou hrdostí nazýváme my muži. Mezi světlé výjimky patří třeba paní Bohdalová a moje vlastní žena.
Byl jsem nedávno na výroční schůzi ředitelů Úřadů práce v Teplé u Karlových Var. Po vyčerpávajícím jednání se většina participantů odebrala do místního baru aby pokračovala v diskusích o nuancích trhu práce a dalších zajímavých věcech. Jsouce vyznavačem fyzického pohybu všeho druhu, navlékl jsem si tepláky, běžecké boty a vyrazil spolykat několik kiláčků.
Silnice rovná přede mnou, skřivan zpíval nade mnou a tak jsem se volným joggingem zbavoval stresu a kalorií. Ta silnice byla skutečně rovná a já jsem doufal, že se někde pozvolna otočí a přivede mne z druhé strany do vesnice. Po asi hodinovém běhu jsem musel konstatovat, že tomu tak nebude a že se stále více vzdaluji sprše v hotelu a litru 7up.
Protože se mi ale nechtělo se vracet stejnou cestou, řekl jsem si, že při první možné příležitosti to střihnu doprava (jsem sice levák od narození, ale vzal jsem to politicky) a budu doufat, že mě to nějak přivede zpět. Jako z udělání jsem narazil na vyštěrkovanou, poměrně širokou cestu a tak jsem se po ní vydal.
Cesta se ale pozvolna zužovala, pak na ní přestal být štěrk a zredukovala na blátivou lesní cestu, která se po nějakém času proměnila v úzkou lesní stezku a posléze v pěšinku ústící na hezkém paloučku hluboko v lese. Bylo to skutečně malebné až na to, že jsem doslova a do písmene vběhl do stáda divokých prasat.
Od té doby vím, co je to svinský krok neboli, jak praví klasik, drobné, rychlé krůčky prasečí samice. Divočáci, viditelně zaskočení mojí přítomností, se bleskurychle rozběhli na všechny světové strany což bylo dobře. Horší ale bylo, že jsem koutkem oka zaregistroval pár malých selátek, které, díky svému mládí a nedostatku zkušeností, neprojevily žádnou tendenci vzít do zaječích, tedy v jejich případě do prasečích.
Mě ale urychleně došlo, že to jejich máma asi takhle nenechá a vzápětí jsem téměř ucítil zaboření klů do toho kulatého svalu bezprostředně pod zády. Tato představa mi vlila do žil asi půl litru adrenalinu, který opatřil mé ochablé svaly energií a dal mým plicím dvojnásobnou kapacitu což mě umožnilo se podstatně větší rychlostí vzdálit přes přilehlé pole. Mazal jsem to co to šlo, bláto mi létalo od bot takovým způsobem, že by to eventuální bachyni prakticky znemožnilo mé pronásledování.
Po vyčerpávajícím běhu jsem se dostal na silnici, po které jsem se vydal směrem o kterém jsem se domníval že je směrem správným což se po další půl hodině ukázalo jako předpoklad zcela správný.Doběhl jsem do hotelu, krásně se vysprchoval, vypral si zaneřáděné spodní prádlo, převlékl se a odebral se dolů k recepci, abych o této záležitosti telefonicky informoval svou neobyčejnou ženu.
Barvitě jsem celou situaci vylíčil a dostalo se mi nádherného ocenění. Moje lepší polovička neváhala ani vteřinu a jen lakonicky poznamenala: „Je to jasný. Viděla tě a povídá - dětičky, taťka je doma“….
Pan Horníček by napsal: „Mám rád tento humor...“
