Karla Reisze znáte, toho filmového režiséra. A Ilse Weberovou, která skládala básně i v terezínském ghettu, tu taky, že ano? Obrací se na mě Libuše Salomonovičová, zatímco míjíme informační panely na nové výstavě v Ostravském muzeu. A já jen nesměle přikyvuji, ač se nepokládám za zvlášť velkého znalce dějin ostravských Židů.
Teprve pak ale přichází pořádný nášup jmen a osobností spjatých s předválečnou Ostravou. "Tady je Gabriel Gustav Abraham. Jeho syn Nathan byl za první republiky mezinárodním rozhodčím v hokeji, a dokonce pískal rozhodující zápas na mistrovství světa v ledním hokeji v roce 1937 v Londýně," ukazuje autorka výstavy nazvané Nezapomněli jsme na ně? na fotku muže v bruslích a reprezentačním dresu.
Nezapomněli jsme na ně? |
"A tady je Egon Karter. V Ostravě se narodil, později ve Švýcarsku v Basileji založil Divadlo komedie. A tady: Ignatz Buchsbaum. Ještě dnes je na fasádě domu u zastávky Náměstí Svatopluka Čecha v Přívoze jeho jméno. V domě provozoval knihkupectví i vůbec první půjčovnu knih v Ostravě," vypráví Salomonovičová a lidé na fotografiích či kresbách jako by s jejími slovy znovu ožívali.
Vesměs se narodili a žili v Ostravě a okolí, do osudů všech rodin přitom krutě zasáhli nacisté. Z více než dvanácti tisíc Židů, kteří do roku 1939 v Ostravě bydleli, se po válce vrátily jen dvě stovky.
Na většinu z nich se zapomnělo. Ale ne navěky. Šestasedmdesátiletá bývalá muzejní pracovnice Libuše Salomonovičová už před asi dvaceti lety začala mapovat jejich osudy. "Je nepsaný zvyk, že když muzejníci odcházejí do penze, vyberou si nezpracované místo v historii Ostravy a na tom dělají. Já jsem si říkala: judaistiku nedělá nikdo. Tak jsem se pustila do bádání."
Byt se proměnil v malé muzeum
Nejprve zmapovala historii zrušeného židovského hřbitova, jenž býval v místech dnešního sadu Milady Horákové. Chodila do archivů, četla nekrology a postupně se dopátrala všech lidí, kteří tu byli pohřbeni. "Pak jsem začala procházet katalogy škol, ale i matriky, živnostenské listy, pozůstalostní spisy…" přibližuje Libuše Salomonovičová náročnou práci.
Dnes má doma databázi čítající dvacet tisíc karet, které dokládají život více než sta tisíc Židů napříč několika pokoleními.
"Nerada zvu někoho k nám do bytu, protože jsme takové malé muzeum," usmívá se genealožka. Když za ní čas od času přijdou potomci Židů z Ostravska a touží zmapovat kořeny své rodiny, tak se ptají, kolik je to bude stát. "A já říkám nic. Hitler zničil veškeré papíry a já se soukromě rozhodla, že mu to kapánek zkazím a že to zdokumentuji z jiných zdrojů."
Výstavou chtěla Libuše Salomonovičová mimo jiné ukázat sociální vývoj židovských rodin. Zatímco v první generaci, která na Ostravsko přišla třeba už v 1. polovině 19. století, byli často kupci, jejich potomci pracovali jako právníci či lékaři a z dalšího pokolení vzešli například umělci.
Mezi připomínanými rody jsou i předci Libušina muže Michala. Jeho dědeček, původem kupec, v Ostravě s přítelem založil šachový klub a byl jeho předsedou až do konce života, tedy i v roce 1923, kdy do města přijeli světoví šachoví mistři, aby se tu utkali v mezinárodním turnaji.
Hrálo se v závodním hotelu Vítkovických železáren, večer účastníci mířili do kavárny Royal v Poštovní ulici, kde je dnes menza, a hráli i s místními šachisty. Kdo zde tehdy závodil? Za odpovědí běžte do Ostravského muzea. Výstava zahrnuje i jednu ze dvou dochovaných sérií portrétů účastníků turnaje, jež zobrazil malíř a rodák z Ostravy David Friedmann.
