Žena na protektorát nezapomněla

Jihlava - Realita života nebývá vždy tak přímočará, jak ji líčí historické studie. Takovým obdobím nepochybně byla i léta soužití Čechů, Němců a dalších národností za protektorátu, zvlášť když je prožívá šestileté dítě z národnostně smíšené rodiny. Šestašedesátiletá Erika Ondrůjová z Jihlavy to zažila na vlastní kůži. Dodnes se při vzpomínce na válečné roky neubrání slzám. "Pořád to mám v sobě, promiňte," omlouvá se co chvíli a otírá si třesoucí se rukou zvlhlé oči.

Pochází z Nového Jičína, kde až do roku 1939 spolu Češi Slováci, Poláci i Němci žili bez jakýchkoliv podstatných konfliktů. Pak oblast  - až těsně k Novému Jičínu - po mnichovské konferenci zabralo Polsko.

Eričin otec dostal jako Němec povolávací rozkaz a musel narukovat do války a její matka - Češka - zůstala s dětmi sama. Poláci začali postupně české obyvatelstvo vyhánět. "Přišel polský učitel a všichni museli v národní škole od první třídy mluvit polsky, i když to neuměli, když přišel polský farář, musela tam být matrika vedena v polštině," vzpomíná Erika Ondrůjová.

Ten pravý zmatek v dětské duši nastal po připojení protektorátu k Německu. Ondrůjová začala v Novém Jičíně chodit do první třídy. Silně zfašizované město se tehdy dělilo na německou a českou polovinu, procházely jím nacistické průvody. "Hajlovali a řvali jako pominutí." Jednou měl přeletět v letadle nad městem Hitler. "Nahnali nás děti na náměstí. Vidím jako dnes, jak si kolemstojící dámy z honorace v davovém šílenství mohly ukroutit krky, jak zíraly do nebe," usmívá se Ondrůjová.
Nacistická ideologie prosakovala i do nejnižších stupňů škol - a tak jednou školáci dostali v hodině kreslení za úkol nakreslit strom, symbolizující rodovou linii.

"Učitelka byla jednou ze zuřivých Němek a přikázala, aby nám rodiče do stromu doplnili, co jsme sami o svém původu nevěděli. Maminka ale nemohla přiznat svůj český původ. Tak mi nakázala, abych učitelce řekla, že maminka nemá čas, protože chodí domů až večer. Divila jsem se: Maminko, to budu ale přece lhát?," líčí Erika Ondrůjová.

V dějinách se děti učily starogermánskou historii a hrdinské eposy, na mapách měly místo českého území protektorátu prázdný prostor. Co to je? ptaly se děti. "To vás nemusí zajímat," odpovídala úsečně učitelka. "Už tehdy nás vychovávali v tom, abychom brzy nevěděli, že na území Čech někdy bylo i nějaké jiné obyvatelstvo. O koncentrácích jsme tehdy netušili nikdo nic," konstatuje Ondrůjová.

Co dělali staří Germáni se zajatci? zněla jedna z otázek školáků v dějepise. Byli zabiti, zněla odpověď, aby německý národ zůstal zdravý, protože německá matka nesmí mít vadné dítě. A kdyby se přece jen narodilo? Muselo by být prý zničeno. "Byla jsem vždycky zvědavá, a tak jsem se ptala: a kdybych byla to dítě já, co by se mnou rodiče udělali? To se zeptej své matky, řekla mi učitelka. Hned jsem běžela za maminkou se na to zeptat. Maminka si to samozřejmě byla hned s učitelkou ve škole vyřídit, ale já jsem z toho byla otřesená," vzpomíná Ondrůjová.

Její matka byla tajnou spojkou v protinacistickém odboji, kde byl i její strýc - před záborem velitel českých četníků v někdejších Sudetech. Matka se bála, aby Erika něco nedopatřením neprozradila, a tak ji nic netušící v roce 1943 poslala do ozdravovny pro děti vdov po nacistických důstojnících z vybombardovaného území Říše v bývalé vile hraběte Lichtensteina ve Velkých Losinách.

Byl tam sice tvrdý polovojenský režim, ale Ondrůjová si nestěžovala. "V rámci otužování ráno studené sprchy, pak nás vyhnali nahaté do sněhu, cvičily se nástupy, společenská výchova... ale s dětmi mě to tam bavilo a moc se mi tam líbilo."
Pak se přiblížil konec války a s ní také fronta. Vychovatelky s dětmi s batůžky v rukou čekaly u zámečku v lesích na letadlo, které je mělo přepravit pryč.

Pro Eriku si v poslední chvíli přišla matka. Spolu pak přešly německou i ruskou frontu, kde se střílelo na potkání a také "území nikoho" mezi nimi. Po několika dramatických a vysilujících dnech cest po silnicích přeplněných prchajícími Němci se dostaly do bezpečí. "Po dětech z ozdravovny, se kterými jsem tam byla, jsem se po válce sháněla, ale už nikdy jsem nikoho z nich neviděla a nic se o nich nedověděla. Skončily neznámo kde a jak," probírá se těžkými vzpomínkami Erika Ondrůjová.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video