Kdo byl z dnešního hlediska Claude Lévi-Strauss? Upozornil na sebe zprvu nenápadně po druhé světové válce, kdy jej však zastínili svojí okázalou velkolepostí filozofové a spisovatelé Jean-Paul Sartre, Albert Camus nebo Simone de Beauvoir.
V panteonu
Poté, v šedesátých letech, prožil Lévi-Strauss svých "patnáct minut slávy" a zařadil se mezi uznávané pařížské mandaríny, o jejichž tezích se "mluví", aby byl později pomalu, ale jistě vytlačován z výsluní intelektuální scény Michelem Foucaultem, Jacquesem Derridou a dalšími módními autory, reprezentujícími nový, radikální, kritický a asertivní proud západního myšlení.
Nakonec Claude Lévi-Strauss umírá téměř osaměle, bez školy, znatelného vlivu, velký samotář, kterého všichni generační druhové dávno opustili a jehož občasné výroky vypovídají o hluboké skepsi vůči současné podobě civilizace. Jeho rozsáhlé dílo připomíná působivý monument modernity; monument obdivovaný, respektovaný, ale nenásledovaný. Podobá se uměle vybudovanému městu Brasília nebo některým Le Corbusierovým stavbám; odrážejí se v něm aspirace moderního vědeckého ducha, které však pozbyly schopnost inspirovat.
V listopadu 2008 navštívil Claude Lévi-Strausse v jeho pařížském domově francouzský prezident Nicolas Sarkozy společně s Hélene Carrere d’Encausseovou, známou studiemi o bývalém Sovětském svazu.
Francouzská ministryně pro vysoké školství a výzkum Valérie Pécrasseová zároveň zřídila Cenu Claude Lévi-Strausse dotovanou částkou sto tisíc eur a udělovanou za zásluhy v oblasti historických, antropologických, archeologických a sociálních věd. To jsou pocty poskytované osobě, která nás již nemůže překvapit či znepokojit v našem intelektuálním pohodlí a jež je bezpečně spoutána v uctívaném panteonu.
Útěky a spása
Claude Lévi-Strauss se narodil 28. listopadu 1908 v Bruselu v rodině aškenázských židů pocházejících z Alsaska, kteří i po roce 1870, kdy území připadlo Německu, zůstali frankofonní. Jeho otec byl relativně známým malířem. Po studiích na několika pařížských lyceích se Claude Lévi-Strauss zapsal na práva a na Sorbonně byl pilným posluchačem filozofických kurzů. Ani on se nevyhnul vábení levicového radikalismu; krátce dokonce působil jako generální tajemník sdružení socialistických studentů. Povolání středoškolského profesora, které si vyzkoušel v Mont-de-Marsan a Laonu, jej však nelákalo.
vášnivé stoletíClaude Lévi-Strauss navzdory svým dramatickým životním zkušenostem podcenil dějiny. |
Spása přišla "jedné podzimní neděle roku 1934, v 9 hodin ráno". Célestine Bouglé, ředitel École normale supérieure, jej telefonicky vybídl, aby se ucházel o profesuru sociologie na univerzitě v Sao Paulu. V Jižní Americe se Claude Lévi-Strauss, ovlivněn především americkou školou kulturní antropologie, věnoval systematickému terénnímu výzkumu indiánských populací Ňambikvárů, Tupí-Kavahíbů a Kaďuvejů.
Po německém vpádu v roce 1940, který jej zastihl při marné obraně Maginotovy linie, působil krátce na lyceu v Montpellier. Vichistické rasové zákony přinutily Lévi-Strausse opustit zemi. Ve svých vzpomínkách sugestivně vylíčil útěk přes oceán na palubě "malého parníčku" s dvěma kabinami a sedmi lůžky, na kterém se nicméně tísnilo tři sta padesát uprchlíků. Byl mezi nimi například surrealistický básník André Breton nebo legendární "Leninův druh" Victor Serge.
Dorostl za oceánem
Amerika poskytla Claude Lévi-Straussovi nejen exil, nýbrž i příležitost dosáhnout intelektuální zralosti. Jeho tradiční zaujetí pro "geologii, psychoanalýzu a marxismus" se protnulo jednak s učením amerického antropologa Franze Boase a jeho žáků, jednak se strukturalismem Romana Jakobsona, bývalého předního představitele Pražského lingvistického kroužku. Výrazem tohoto plodného setkání byla strukturální antropologie, představující skutečnou revoluci v poválečných vědách o člověku. Podle Claude Lévi-Strausse se za rozmanitostí sociálních institucí, obřadů, mýtů, legend, příbuzenských systémů a dalších výtvorů naší kulturní tvořivosti skrývá jednotný klasifikační princip odrážející univerzální vlastnosti lidského rozumu, které stírají rozdíly mezi "civilizovaným" a "divošským" myšlením.
Claude Lévi-Strauss nezanedbával ani svoje občanské postoje; spolupracoval s hnutím odporu generála Charlese de Gaulla a roku 1942 založil společně s Jacquesem Maritainem a dalšími francouzskými exulanty v New Yorku Ecole Libre des Hautes Etudes.
Jeho zlatý věk
V roce 1948, kdy působil jako kulturní rada francouzského velvyslanectví ve Washingtonu, se Claude Lévi-Strauss vzdal diplomatické kariéry, aby se mohl plně věnovat vědě. V roce 1948 obhájil disertační práci a následujícího roku ji vydal pod názvem Elementární struktury příbuzenství. Proslulost mu přinesla především "filozofující autobiografie" Smutné tropy z roku 1955, dnes hodnocená jako jedno z nejvlivnějších literárních děl dvacátého století. V roce 1959 získal (po dvou neúspěšných pokusech) stolici sociální antropologie na College de France, kde setrval až do roku 1982. Roku 1961 stál – spolu s orientalistou Émilem Benvenistem – u zrodu vlivného antropologického a etnologického periodika L’Homme.
triumf nad sartremRoku 1973 vstoupil Claude Lévi-Strauss na pomyslný Olymp francouzského akademického světa – byl zvolen za řádného člena Académie française. |
Šedesátá léta dvacátého století představovala vrchol Lévi-Straussova badatelského úsilí. Tetralogie Mythologica (vydávaná v letech 1964 až 1971), zabývající se výkladem myšlení jihoamerických indiánů, reprezentovala pravděpodobně nejvelkorysejší a nejsystematičtější pokus o uchopení pravé podstaty mytologie od dob Frazerovy legendární Zlaté ratolesti z počátku dvacátého století.
Roku 1973 vstoupil Claude Lévi-Strauss na pomyslný Olymp francouzského akademického světa – byl zvolen za řádného člena Académie française. A tehdy slavil dočasný triumf i nad "Voltairem dvacátého století", Jeanem-Paulem Sartrem. Zmíněný filozof, dramatik, romanopisec a publicista doufal, že jeho pojetí existencialismu poskytne přinejmenším dočasné útočiště intelektuálům zklamaným z rigidity soudobého marxismu. Historik François Furet byl však v roce 1967 ve svém soudu neúprosný: Prázdnotu po ústupu dogmatického marxismu vyplnil strukturalismus. Claude Lévi-Strauss nabízel způsob, jak zůstat věrný univerzalistickému racionalistickému odkazu osvícenství a zároveň jej smířit s respektem a romantickým rousseauovským zaujetím pro rozmanitost, exotismus a ušlechtilé divošství.
Těžké otázky, snadná volba
Jenže proč tedy posléze nastal "soumrak" Lévi-Straussovy školy a její tvůrce se dobrovolně stáhl do ústraní?
Claude Lévi-Strauss navzdory svým dramatickým životním zkušenostem podcenil dějiny. Dvacáté století bylo plné vášní, žárlivosti, boje a vražedné rivality. Strukturalismus, jenž je založen na reprodukci neměnných systémů a který programově vylučuje dějinnost ze svých výkladů, není nejvhodnějším intelektuálním nástrojem pro pochopení zběsilých emocí nalézajících se v pozadí velkých historických událostí moderní doby. Již zmíněný myslitel François Furet zdůraznil, že první velkou ránu prestiži Lévi-Straussovy strukturalistické metody zasadily barikády vztyčené v květnu 1968 v Paříži.
Máme proto pokládat Claude Lévi-Strausse za badatele, který teoreticky selhal? Ponechme budoucím generacím, aby spravedlivě a s dostatečným odstupem zhodnotily skutečný význam Lévi-Straussova strukturalismu. Jedno však víme jistě. Claude Lévi-Strauss přes veškeré ideologické svody dvacátého století nenáležel mezi ten typ myslitelů, které v knize Zrada vzdělanců podrobil drtivé kritice Julien Benda a kteří zradili kritický rozum ve jménu ideologie.
Pokud bychom měli na výběr mezi Sartrem, neukojitelným obdivovatelem genocidních utopií, a Lévi-Straussem, neúnavným a nenápadným, i když často omylným hledačem vědecké pravdy, pak je volba snadná.
Knihy Clauda Lévi-Strausse vydané českySmutné tropy (1966) |
