Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Zemřel vzdělanec Jaroslav Jirsa. Vzpomínají na něj přátelé a kolegové

  8:16aktualizováno  8:16
Už před měsícem, přesně 22. února 2010, zemřel dlouholetý ředitel nakladatelství Karolinum Jaroslav Jirsa. Tu zprávu zaznamenali jen nemnozí, sám zesnulý si nepřál žádnou publicistu, nýbrž ochranu svého soukromí. V následujících příspěvcích na něho vzpomínají přátelé a kolegové.

Redaktor Jaromír Slomek, literární historik Jiří Brabec, Jaroslav Jirsa a knižní historik a lexikograf Aleš Zach na veletrhu Svět knihy; nedatováno | foto: Archiv Jiřího Padevěta

PAN DOKTOR JIRSA. JARDA.

Pavel Seifter, publicista, bývalý velvyslanec v Londýně

Jarda Jirsa pro mne existuje jaksi na několikrát. Nejprve jako študák a mladý asistent, spolu s námi kolegy na fakultě - v těch krátkých šedesátých letech. Pak po prověrkách a vyhazovu z fakulty (opět spolu s námi - některými - ostatními) ve svém druhém životě antikváře; to bylo v těch dlouhých stojatých letech normalizace. Už tehdy "pan doktor". A nakonec ve svém třetím, seniorním životě, jako nakladatel Univerzity Karlovy - v rychle uplynulém dvacetiletí po Listopadu. Říkám spolu s námi, ale Jirsa byl vždycky tak nějak originální, individuálně svůj a zároveň stylizovaný, tedy ne tak docela jako my ostatní.

Studentem: Teoretikem, marxistou, excentrikem

Jako student Jaroslav Jirsa byl záhy nápadný, vyčníval, odděloval se, vynikal. Věděl víc než ostatní o svém oboru, o literatuře, byl teoretický, zajímal se o věci, které nebyly pro jeho vrstevníky běžné. Vlastně byl nápadný už tím, jak se vůbec o zajímavé věci zajímal - nikoli zcela běžná věc mezi studenty.

Chtěl být vzdělaný, byl vzdělaný a už tím byl excentrický. Silný vliv na Jardu měl vztah se dvěma učiteli na fakultě: s profesorem Vodičkou a s docentem Červinkou. Profesor Felix Vodička, který mu byl přímo "tutorem" po anglickém způsobu, řekl bych, byl marxista, ale marxista myslící a vzdělaný, a pokud se nemýlím, měl kvůli tomu potíže. Hlavně ale, byl autoritou profesionální, a to bylo v té chvíli podstatně.

František Červinka byl mimořádně charismatickou postavou na fakultě, skvělý přednašeč, šarmantní idol studentek a o svoje studenty v semináři pečoval: jeho nejlepší studenti graduovali na přátele. (Ne náhodou dával právě Jarda později, po předčasné Červinkově smrti, dohromady samizdatový sborník k jeho poctě.)

dr. Jaroslav Jirsa, ředitel nakladatelství Karolinum na snímku vlevo

dr. Jaroslav Jirsa, ředitel nakladatelství Karolinum na snímku vlevo

Jirsa se tedy stal v těch letech marxistou, který na rozdíl od většiny oficiálních nebo deklarovaných marxistů, a samozřejmě na rozdíl od masy bezmyšlenkovitě marxismus papouškujících studentů, svého Marxe prostudoval, vybral si z něho pro sebe, co mu připadalo pozoruhodné, a ne náhodou si vybíral z Marxe mladého.

Byl i v tomto ohledu excentristou, uměl Marxem dokonale šermovat: málokdo si troufl s ním vstoupit do polemiky, ostatně málokdo Marxe četl anebo skutečně promyslel.

Jaroslav Jirsa

dr. Jaroslav Jirsa, ředitel nakladatelství Karolinum1943-2010

Po studiu na Filosofické fakultě a krátkém působení v roli pedagoga musel z fakulty odejít. V letech normalizace působil v antikvariátu v Karlově a v Ječné ulici.

Od roku 1994 do roku 2009 řídil univerzitní nakladatelství Karolinum

Zemřel 22. února 2010.

V šedesátých letech Jarda kdekterého docenta a profesora či komunistického funkcionáře i na veřejných fakultních shromážděních zahanboval. Přidejte k tomu Jardův způsob: svou převahu neskrýval a doplňoval ji profesorskou pomalou, pečlivě artikulovanou, až nazální dikcí, a také šibalskou ironií, radostným jiskřením v očích a smíchem, který nepohnul příliš tváří, pohnul více očima než ústy.

To všechno ho přibližovalo spíše ke starším přátelům, o něco starším mladým asistentům, ale i docentům a profesorům. Charakteristicky, jeho přechod ze stavu studentského do stavu učitelského jako asistent byl jaksi plynulý, já alespoň jsem té změny nevšiml.

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

Jarda začal jako asistent na nové katedře politologie. To bylo v době, kdy se začaly kolem dít věci. Na fakultě marxismus mutoval do sociologie a politologie (ještě nedávno buržoazní pavědy), dějiny KSČ do dějin sociálních a do dějin dělnických hnutí (v plurále). Ve vinárně u Křížovníků, kam jsme pravidelně zapadali spolu s Červinkou a Láďou Niklíčkem, se Marx a Engels z Jardova udělání přeměnili na Karla Stočka a Bedřicha Ferneta a debatovalo se do úmoru.

V kultuře zejména a pod pokličkou i v politice to začalo vřít. Jarda měl také zájem akutně politický a měl potřebu psát. Začal tedy psát do Mladé fronty a v osmašedesátém tuším také do Práce (mohu se mýlit). Vyvrcholilo to na podzim a v zimě 1968 horečnou aktivitou a studentskou stávkou, která hltala zcela nečekaně vědomosti o tom, jak takovou věc dělat - od učitelů dějin dělnického hnutí a znalců Marxe.

Jak známo, všechno to skončilo špatně, a Jarda musel z fakulty pryč. Pamatuji se, že byl mimořádně zkroušený. Co na něj dolehlo tehdy nejvíce, bylo, jak někteří kolegové-přátelé se snažili při prověrkách o vlastní záchranu denunciacemi. Na nich byl založen Jardův vyhazov. A ještě ke všemu se mu rozpadla rodina.

Antikvářem. Autoritou. Excentrikem. Zahradníkem

Už si nevzpomínám, jak dlouho trvalo, než si Jarda našel zaměstnání. Jak víme, skončil v antikvariátu. Začátek byl těžký, ale netrvalo dlouho, a pan doktor vyplaval jako šéf antikvariátu v Ječné ulici v Praze 2. Samozřejmě. Protože zase vynikal, zakousl se do své nové odbornosti, využil své erudice, věděl přece, co je četba, co je text, a teď přidal ke svým znalostem knihu -objekt a také knihu - zboží. Nakonec přidal pod svá křídla ještě i antikvariát v Karlovce.

Stal se opět autoritou a opět byl excentrický. Přidal tentokrát široký klobouk a dlouhý plášť a Ječná se stala místem, kam jsme se zastavovali zalistovat si v knížkách, popít čaj a hlavně si popovídat s Jardou. My, to jest hlavně všelijací vyhození a uklizení přátelé. Byl tehdy hodně zaměstnán, měl novou ženu a nové děti (zároveň měl velkou péči o dceru z prvního manželství).

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

Už tehdy byl nemocný. Časem začal opravovat domek na okraji Prahy, do něhož se s rodinou přestěhoval, pěstoval s odbornou vášní zahradu a na ní zeleninu. Všemu se věnoval, všechno ho bavilo. Zůstal přitom individualistou, nestal se chartistou ani klasickým disidentem, ačkoli žádný rozdíl nikdo vlastně nevnímal. Samizdaty samozřejmě jeho antikvariátem procházely.

Nakladatelem. Vzdělancem. Excentrikem. Dědečkem

Po listopadu 1989 všechno začalo zase od začátku. Myslel jsem tehdy, že jako antikvář teď udělá velkou kariéru, vždyť to uměl jako nikdo jiný. Jenže Jarda věděl lépe než jiní, že tohle pro něj není. To už byl byznys se vším všudy, už ne poustevna i čajovna intelektuálů, už to nemělo mít šmrnc a styl.

Šel si zase zapřednášet zpátky na politologii, ale už to nebylo ono, uběhlo mezitím dvacet dlouhých let, jiná byla fakulta, jiná byla katedra, a pak přijal nabídku vykouzlit něco nového z nakladatelství Univerzity Karlovy.

Titulní internetová strana nakladatelství Karolinum, jehož tvář Jaroslav Jiskra podstatně určil

Titulní internetová strana nakladatelství Karolinum, jehož tvář Jaroslav Jiskra podstatně určil

Začal třetí Jardův život. Pan doktor vykouzlil něco báječného. Nakladatelství začalo vzkvétat, začalo by zajímavé, vydávalo knihy, z nichž některé - jako Dějiny Karlovy univerzity - byly skvostné. U Jirsy vyšly také mnohé knihy bývalých disidentů a exulantů, a to i v době, kdy se převalila první módní vlna a nakladatelé už šli po něčem jiném. Zase byl svůj. Svůj nový obor jako vždy dokonale ovládl, začal jezdit i do ciziny, na knižní veletrhy, do Frankfurtu, objevil se jednou dvakrát i u mne v Londýně. Oba nás to těšilo. zase byl neortodoxní a excentrický rys se usadil jako charakter seniorního českého intelektuála, vzdělance, autority pro mladé, z nichž mnozí ho obdivovali.

Svou největší lásku a vášeň však věnoval dětem, vnukům, ti ho bavili nejvíc. Už dlouho byl nemocný a kdekdo by už dávno byl udolán, vzdal by to.

Viděl jsem Jardu loni dvakrát, když jsem si odskočil z Londýna do Prahy. Zašli jsme se Zdeňkem Poustou na pivo, kousek od univerzity, na Ovocném trhu. Obsluha mizerná, pivo dobře, nejlepší to popovídání - živé jako vždycky. Jako vždycky, těšilo nás to. Ozvi se zas, až tu budeš, třeba budu zrovna ve formě, pravil. Naposledy si vymyslel, abych napsal pro nakladatelství posudek na Heimannovou, třeba by to byla dobrá provokace pro naše zapšklé Čechy? Nedoporučil jsem ji, na Jardu by byla intelektuálně příliš slabá.

Už si to nepřečetl.

Literární vědci Martin Procházka a Zdeněk Vrbata ve stánku Karolina; Jaroslav Jirsa v pozadí vlevo; Svět knihy, Praha 2006

Literární vědci Martin Procházka a Zdeněk Vrbata ve stánku Karolina; Jaroslav Jirsa v pozadí vlevo; Svět knihy, Praha 2006


TEIGE NAŠÍ GENERACE

Profesor Vladimír Nálevka, Filozofická fakulta UK

Na Jardu Jirsu si vzpomínám jako na chytrého kluka, který studoval češtinu a dějepis. Na rozdíl od nás měl smysl pro filozofii, a proto si dobře rozuměl s F. X. Šaldou, který se stal jeho celoživotním tématem. (Docent František Červinka o Jardovi vždy říkal, že je to Teige naší generace.) Jarda se zajímal i o dějiny trampského hnutí a tuším, že o tomto tématu i publikoval.

Snažil se dávat lidi dohromady, měl ambice stát se vůdčím duchem skupiny mladých asistentů a aspirantů historie. Scházeli jsme se u něho doma v Dejvicích a do "kroužku" patřili Honza Kuklík, Milan Hauner, já a moje manželka, Pavel Seifter. Občas přišel i Zdeněk Svěrák s manželkou a Miloň Čepelka. Diskutovali jsme o dění v kultuře, nových knihách a o politice. Nezapomínejme, že se psal rok 1966. Milan Hauner nás například seznámil s Hochhutovou hrou Náměstek, já jsem hovořil, a tehdy to bylo aktuální téma, o stalinských represích ve 30. letech. Občas jsme chodili - Kuklíkovi, Jirsovi, moje manželka a já - na Letnou se svými nedávno narozenými ratolestmi v kočárcích.

V roce 1970 byla na Filosofické fakultě UK zrušena Syllabova katedra politologie a cesty nás mladých asistentů se rozešly; někteří, jako Milan Hauner či Rudla Mrázek, odešli do exilu, o Honzu Kuklíka projevily zájem české dějiny, já jsem skončil jako neperspektivní pracovník v Historickém semináři na světových dějinách.

Jarda nesl velmi těžce, že o něho neprojevil nikdo zájem a on musel opustit fakultu.

V ČERNÉM KLOBOUKU, S ČERNOU HŮLKOU

Eva Kozáková, antikvářka

Celý čas vzpomínám na dobu před třiceti lety, kdy jsem nastoupila do Luxoru, antikvariátu s učebnicemi, kterému tenkrát velel doktor Jirsa. V roce 1982 pak převzal velký antikvariát v Ječné ulici, ale já jej mám v živé paměti z doby luxorské. Byl to velice svérázný a velice inteligentní člověk. Jeho image v té době byla nezapomenutelná: černý oblek s vestičkou, černý širák, černá hůlka se stříbrnou ručkou, již tenkrát prošedivělý vous.

Byl pro mě příkladem člověka, který byl přirozenou autoritou pro své znalosti i pro svůj šarm, nikdo jej nechtěl zklamat, nebo vypadat jako hlupák. Již tenkrát za ním chodila řada známých osobností. Zajímavé také bylo, že v Luxoru i v Ječné byly zaměstnány děti velice známých disidentů - Jan Placák, nyní antikvariát Ztichlá klika, nebo Markéta Němcová, po revoluci velvyslankyně v Polsku.

Celá léta, co jsem vedla antikvariát, byl pro mně dr. Jirsa zdrojem informací na všechna myslitelná témata, myslím, že se o něm bez nadsázky dalo říci " renesanční člověk", byla radost s ním o čemkoli rozmlouvat, měl zcela nesporné pedagogické kvality.

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

Atmosféra v pražském antikvariátu - osmdesátá léta; ilustrační foto

ČERPÁM OD NĚHO DODNES

Jiří Padevět, ředitel nakladatelství Academia

Doktora Jirsu jsem poznal jako jeho zaměstnanec v Akademickém knihkupectví na Národní třídě, kde jsme nahradili skomírající prodejnu Československého spisovatele. Byl pro mne nejen šéfem, ale i dovolím si říci přítelem již v době provozu tohoto knihkupectví. Naše debaty o literatuře, typografii, antikvariátu a vydávání knih pro mne byly školou, z které čerpán dodnes. Ani poté, co se stal ředitelem Karolina a já ředitelem Academie, jsme se nestali nepřátelskými konkurenty, ale řadu věcí jsme spolu konzultovali. Nakladatelství Karolinum dal rozhodně řád a smysl.

Jiří Padevět (vpravo) se spisovatelem Ivanem Klímou na vetrhu Svět knihy, Praha 2009

Jiří Padevět (vpravo) se spisovatelem Ivanem Klímou na vetrhu Svět knihy, Praha 2009

DRŽEL LAŤKU VYSOKO

Jana Padevětová, vedoucí prodejny nakladatelství Karolinum

V mé paměti se doktor Jirsa uchová jako člověk se širokým rozhledem, kterému se podařilo vybudovat nakladatelství skutečně univerzitního typu. Mnoho publikací by bez doktora Jirsy vyšlo jenom stěží. Monografie J. B. Santiniho, nebo Sochařství české secese jsou opravdové nakladatelské lahůdky. V době největší komercializace knižního trhu udržel vysokou nepodbízivou úroveň grafické úpravy a zejména výběru titulů.

PŘÍLIŠ NEORTODOXNÍ, MIMOŘÁDNĚ VZDĚLANÝ

Karel Pacner, publicista a spisovatel

Jardu jsem poznal někdy okolo roku 1967, kdy začal psát do Mladé fronty politické úvahy. Byl asistentem politologie na Filozofické fakultě UK. Když začala normalizace, vyhodili ho, protože měl příliš neortodoxní názory a byl mimořádně vzdělaný, myslím, že každého normalizačního profesora by zahanboval.

Potom vedl antikvariát v Ječné ulici. Rád jsem tam za ním chodil – povídali jsme si o všem možném. Jarda nebyl disident v pravém slova smyslu, ale představoval ostrůvek svobodného myšlení, občas jsem se tam setkal s různými historiky, politology, sociology a dalšími lidmi, vesměs vyřazenými ze svých profesí.

Karel Pacner při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Jaroslav Jirsa uprostřed v trojici v pozadí; Praha 2008

Karel Pacner při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Jaroslav Jirsa uprostřed v trojici v pozadí; Praha 2008

Od roku 1994 řídil univerzitní nakladatelství Karolinum. Měl rozsáhlé známosti ve všech možných oborech a hluboké znalosti z historie, filozofie, politologie, literatury, medicíny. Jakmile jsme naťukli nějaké téma, okamžitě ho začal kormidlovat a komentovat, házet jména lidí, kteří se tím zabývají, případně od kterých na dané téma objednal knihu.

Nekrolog univerzity uvedl: "Během této doby vydalo Karolinum téměř 4000 titulů a získalo nemalý počet prestižních ocenění. Jaroslav Jirsa dal nakladatelství Karolinum jasný profil: Pod jeho vedením se vydávání učebních textů rozšířilo o četné ediční řady vědeckých publikací, monografie, překladovou literaturu i zcela mimořádné a z polygrafického hlediska pozoruhodně zpracované tituly, zvláštní péče pak byla věnována překladům české literatury do cizích jazyků. Nakladatelství Karolinum se pod jeho vedením stalo nezanedbatelnou součástí nejen Univerzity Karlovy, nýbrž i našeho vědeckého a kulturního prostředí."

Naprosto souhlasím. Ze svého hlediska považuji za obrovský počin dvoudílnou knihu Karla Durmana Popely ještě žhavé. Durman, který po srpnu 1968 odešel do Švédska, tam rozebíral do hloubky studenou válku. A Jarda, jak jsem pochopil, ho vlastně donutil, aby ji napsal. Monografie o transplantacích, která vyšla před Vánocemi, byla také jeho dílem – nejednou mi vyprávěl, jak urguje pány profesory o rukopisy.

Sám jsem Jardovi vděčen za to, že vydal knihu Čeští vědci v exilu, kterou jsem sepsal ještě s několika kolegy – příběhy tří desítek Čechů a Slováků, kteří utekli z domova, aby mohli svobodně bádat.

Naposled jsem si s Jardou telefonoval začátkem prosince minulého roku. Sliboval, že když mu zdraví dovolí a pojede do centra, tak zavolá a půjdeme na oběd. Už nezavolal, bohužel.

František Koukolík při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Praha 2004

František Koukolík při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Praha 2004

František Koukolík při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Praha 2007

František Koukolík při autogramiádě ve stánku Karolina na veletrhu Svět knihy, Praha 2007

STATEČNÝ ČLOVĚK

František Koukolík, primář oddělení patologie Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči

Seznámili jsme se na střední škole, pak jsme se desítky let neviděli a začali jsme se potkávat znovu po roce 1990. Vydával mi i knížky. Jako pacient to byl jeden z nejstatečnějších lidí, které jsem poznal.

Autor:


Gól od Řeků si pořád vybavuju, přiznává Čech. Brücknera řadí k nejlepším





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Miroslav Kalousek po jednání s prezidentem Milošem Zemanem.
ZÁPISNÍK: Několik slov chvály

O jednom kolegovi novináři a o nadávání na média. O české otázce a třech divadelních představeních. A také gratulace Miroslavu Kalouskovi, to jsou témata...  celý článek

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.