Cit k milované ženě přežil válku, komunistické perzekuce i Špačkovu emigraci do Kanady. Jeho partnerka Růžena se s ním ve čtvrtek naposledy rozloučila.
Otto se do ní zamiloval už před druhou světovou válkou, a když utíkal po nacistické okupaci do Británie, v skrytu duše doufal, že na něj děvče počká. Nepočkalo. Růžena byla pod přílišným tlakem, žila ve strachu z perzekuce gestapa: šest let navíc nevěděla, zda její milý vůbec žije.
Podobný příběh popsal Zdeněk Svěrák ve filmu Tmavomodrý svět. Bral si inspiraci u Špačka? Říká, že ne: "Mluvil jsem s mnoha veterány. Málokteré děvče na ně počkalo. Život není černobílý a velmi složitý byl v letech nacistické okupace."
Po válce se časem oženil i Otto, ale už krátce nato utekl před hrozbou komunistického žaláře do Kanady. Na svou předválečnou lásku však ani za oceánem nezapomněl. Když se v roce 1993 vrátil jako vdovec do vlasti, žila i ona už několik let sama. Bez dlouhého přemýšlení se vzali. "Ale to už není tak typické!" říká Svěrák.
Letcova vnučka Kateřina Obrazová líčí dědečka jako džentlmena, na němž bylo až do posledních dnů vidět, jak je šťastný, že našel po desítkách let milou. Špačkovu odvahu uznávali i Britové. Bojoval celou válku, šestkrát ho sestřelili. Vynikl hlavně při riskantních akcích při invazi do Normandie.
Válčený hrdina, ale skromný
Úsměv a dobrá nálada byly pro stíhače Britského královského vojenského letectva (RAF) Otto Špačka asi nejtypičtějšími vlastnostmi. Ve čtvrtek mu jeho blízcí a přátelé popřáli při smutečním obřadu "šťastný poslední let".
A ještě jedna vlastnost zdobí tohoto válečného hrdinu - někdy až nepochopitelná skromnost. Zásadně se netlačil do prvních řad, stranil se recepcí a netoužil ani po řádech a medailích, byť jich za odvahu získal od Francouzů či Britů slušnou řádku.
O svých činech v šestiletých bojích proti nacismu Otto Špaček nikdy příliš nehovořil a jen vzácně dal k dobru nějakou historku.
"Co také vyprávět, slova jsou zbytečná. Pro mě bylo důležité, že jsem se mohl na Icíka - jak jsme Otíkovi přezdívali - kdykoliv spolehnout. Vždy, když jsem ho měl za sebou, tak jsem věděl, že mám před fricky krytá záda," vzpomíná jiný stíhač RAF Miroslav Štandera.
A pak se generál pousměje a potutelně dodává: "Co my se jen navyváděli kousků..." Víc však prozradit nechce.
Pilot se srdcem rošťáka
"Ne, ne, ne - to nejde! Opravdu ne!" brání se stíhač Štandera a oči mu najedou září rošťáctvím. Přitom jen před několika minutami salutoval u rakve s ostatky Otty Špačka a pohnutým hlasem se loučil: "Měl jsem tě rád, Otíku, a nikdy na tebe nezapomenu."
Když šéf historické letky Milan Mikulecký hledá při vzpomínce na Ottu Špačka vhodná slova, neváhá dlouho: "Neposedný rošťák s ohromným smyslem pro humor. Nejednou jsem ho viděl, jak baví celou společnost. Měl jen jedno tabu - nehovořil o válce. Prošel přitom mimořádně tvrdými boji. A jen zázrakem přežil šest leteckých havárií."
Už při bitvě o Francii Špaček sestřelil německou stíhačku Messerschmitt 109 a o chvíli později bombardér Dornier 17. A pak, jak vzácně vzpomínal, "to dostal hned z několika stran".
O Špačkových schopnostech svědčí i fakt, že když byl od 312. československé stíhací perutě RAF převelen k 615. britské peruti, tak ho Britové nechtěli pustit zpět. A nebylo to "jen" kvůli leteckému mistrovství, ale i pro džentlmenství, na které si u britské perutě tolik potrpěli.
Ještě více než ve vzdušných soubojích šlo Špačkovi o život po vylodění Spojenců v Normandii. Často se při nesčíslných "sweep" (zametacích) letech vracel s prostřílenou stíhačkou a namotanými telegrafními dráty kolem trupu.
Útočil v malé výšce na vlaky, kolony aut či lodě. Po válce sloužil v československém letectvu, ale po komunistickém puči v roce 1948 emigroval do Kanady. Domů se vrátil až v roce 1993. Usadil se v Jaroměři, chodil na ryby a užíval si života.
"Vždy, když jsem byl na dně, tak mi starý pán dobil dobrou náladou baterky a já si při vzpomínce na vše, co prožil, najednou říkal: Na co si to, člověče, vlastně stěžuješ?" vzpomíná starosta města Jiří Klepáč.
