Informaci potvrdila iDNES asistentka z 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, s kterou psycholog přes pokročilý věk spolupracoval.
Kvůli nemoci se už před týdnem nemohl zúčastnit prezentace své poslední knihy Rodičům na nejhezčí cestu, uvádí ČTK. Kvůli hospitalizaci byl odložen také on-line rozhovor na serveru vira.cz, kam přišlo mnoho dotazů i poděkování.
Profesor Zdeněk Matějček na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 1963, kdy spolu s režisérem Kurtem Goldbergerem a primářkou Marií Gamborskou natočil film Děti bez lásky, který zachycuje život v dětských domovech.
Filmaři upozornili na to, jak závažného provinění se společnost na dětech bez rodiny dopouští. Kamera ukázala, že "ústavní" děti jsou pohybově, rozumově i citově zaostalé. Tehdejší vládní představitelé snímek zakázali.
Dokument byl ale mezitím uveden na bienále v Benátkách, kde získal hned tři ceny. Ty nemohli komunisté přehlédnout, a tak jim nezbylo než Děti bez lásky prohlásit za úspěch české kinematografie i české psychologie.
Film se promítal v mnoha zemích světa a mezinárodní odezvy se dostalo i knize Psychická deprivace v dětství, která byla jeho východiskem. Josef Langmeier a Zdeněk Matějček v ní shrnuli výsledky svého desetiletého výzkumu.
|
NĚKTERÉ KNIHY ZDEŇKA MATĚJČKA |
|
Psychická deprivace v dětství (spoluautor) |
Film a kniha podnítily přijetí nového zákona o rodině a vedly i k otevření první SOS vesničky. Zdeněk Matějček byl u toho. Další roky s kolegy podporoval náhradní rodinnou péči a snažil se zlepšit úroveň dětských domovů.
Matějček také zkoumal specifické vývojové poruchy chování a učení, spolupracoval se Světovou zdravotnickou organizací či UNESCO na projektech týkajících se nechtěných dětí, dětí z rodin alkoholiků, dětí trpících lehkou mozkovou dysfunkcí.
Když po 35 letech klinické praxe bilancoval, napočítal 35 tisíc vyšetření, která sám vykonal a zapsal. Po padesáti letech, která si připomínal předloni, už ani nepočítal. Za tu dobu napsal řadu publikací, článků, podílel se na pořadech v rádiu a televizi.
Kolegové si na něm cení, že se nikdy nepodbízel, nehonil za funkcemi a trval na svých názorech. Ač vytvořil ucelenou školu dětské psychologie a byl váženým odborníkem, čestné doktoráty a další ocenění se dostavily až v posledních letech.
Po roce 1990 mohl Zdeněk Matějček svobodně sáhnout do šuplíku a vydat další knihy pro rodiče i odborníky. Jsou psány krásnou češtinou, nemoralizuje se v nich, nepoučuje. Vykládají spíše životní příběhy a ty spojují do souvislostí.
V posledních letech docházely za psychologem děti s mentálním postižením. "Chtěl bych zařídit, aby jim bylo v životě dobře. To je těžký úkol a já ho stále nezvládám. Ani po padesáti letech praxe se mi nemohl stát rutinou," svěřil se před rokem.
