Ve středu 27. února, zesnul ve svém domě ve Stamfordu v americkém státě Connecticut William F. Buckley jr. Zakladatel časopisu National Review, který redigoval pětatřicet let. Debatér na vlastní televizní talk show Firing Line, Palebná linie, kterou vedl třiatřicet let, celkem to bylo kolem patnácti stovek dílů; za pořad obdržel ceny Emmy. Autor pětapadesáti knih a stejného počtu předmluv ke knihám druhých. Napsal osm set článků pro National Review, stovky textů pro jiné časopisy a 5 600 novinových sloupků. Proslovil stovky přednášek. Autor špionážních románů. Vášnivý lyžař. Milovník koní a latinské mše. Třikrát na plachetnici přeplul Atlantik, jednou Pacifik. Hrál na cembalo s filharmonií v přímém televizním přenosu. Ústřední postava americké poválečné pravice.
Kdyby jeho nebylo…
Když se v listopadu 1917 Lenin zmocnil vlády v Rusku, nastal nový, totalitní věk lidstva. V roce 1924 Lenin umírá. A 24. listopadu 1925 se v New Yorku narodí – coby šesté dítě z celkem deseti dětí – ropnému magnátovi z Texasu a jižanské krásce z New Orleansu syn William F. Buckley junior. Celý příběh je jako z pohádky a on je tím princem, jenž skolil rudého draka. Zasloužil se podstatnou měrou o to, že dědictví, které po sobě zanechal Lenin, je – alespoň pro nás – vzpomínkou na krutou minulost.
Nejspíš si řeknete, že notně přeháním, že když už tedy, tak vítězem nad komunismem je přece prezident Ronald Reagan. Ano, Reagan byl mečem, který zasadil sovětskému rudému draku smrtelnou ránu. Ale William F. Buckley jr. byl duchem a perem, které Západ svolávaly do zbraně. Jak řekl americký publicista George Will: „Všechny velké příběhy začínají genezí. A předtím, než byl Ronald Reagan, byl Barry Goldwater; a předtím, než byl Barry Goldwater, byla National Review; a předtím, než byla National Review, byl Bill Buckley s jiskrou ve své mysli, a z této jiskry se rozhořel požár.“
Po druhé světové válce absolvoval proslulou univerzitu Yale. V roce 1951 tuto vzdělávací instituci ve svém knižním debutu Bůh a člověk na Yale kritizoval za – zjednodušeně řečeno – výuku ateismu a socialismu. Měl totiž za to, že univerzita založená křesťany a individualisty by měla šířit tomu adekvátní hodnoty – takové, které nazýval ortodoxní. Tu akademickou svobodu, kterou na Yale viděl, považoval za institucionální přijetí mravního relativismu a kolektivismu, jež nemusí být imunní vůči komunistické infekci.
Pak necelý rok pracoval pro CIA v Mexiku a v roce 1954 napsal svou druhou knihu, obhajobu senátora McCarthyho. V roce 1955 založil National Review, časopis obhajující ekonomický liberalismus, kompetencemi malý stát, decentralizaci, hodnotový tradicionalismus a židovsko-křesťanskou morálku. Především však nesmlouvavý antikomunismus. Buckley vnímal komunismus jako největší hrozbu samotnému přežití svobody a spravedlnosti. Proto požadoval nikoli ukončení studené války, nýbrž vítězství v ní. Nikoli mír s komunismem a jeho vládou nad polovinou zeměkoule, nýbrž porážku komunismu a jeho zánik.
Do National Review psali významní myslitelé, autorská plejáda je to ohromná, prakticky každý, kdo v americkém konzervativním myšlení své doby něco znamenal, zde publikoval: Whittaker Chambers, James Burnham, Russell Kirk, Frank Meyer, Milton Friedman, Willi Schlamm, Friedrich von Hayek, Ludwig von Mises, Evelyn Waugh, Pat Buchanan, Michael Novak, Robert Conquest, Richard Pipes. National Review vyjadřovala názory, které v politice reprezentoval kupříkladu senátor Barry Goldwater, jenž byl kandidátem Republikánské strany na prezidenta v roce 1964.
V šestašedesátém Buckley začal s talk show Firing Line. Za prezidenta Nixona byl chvíli vyslancem při OSN. V roce 1975 se spřátelil s nově zvolenou vůdkyní konzervativní opozice ve Velké Británii Margaret Thatcherovou. A již od konce padesátých let byl jeden bývalý herec z Hollywoodu náruživým čtenářem National Review. Když časopis slavil čtvrtstoletí od svého založení, ten člověk byl právě zvolen čtyřicátým prezidentem USA. Na oslavě třicátého výročí založení National Review pak Ronald Reagan pronesl hlavní zdravici. Když tato revue slavila pětatřicáté výročí své existence, v roce 1990, komunismus byl na kolenou – i díky Buckleymu. Rok poté mu prezident Bush senior udělil nejvyšší americké vyznamenání, Medaili svobody.
Podzim 2005, padesáté narozeniny National Review a osmdesáté narozeniny Buckleyho. Malá ceremonie v Bílém domě s prezidentem Bushem juniorem, k němuž byl Buckley kritický (kvůli enormnímu nárůstu státních výdajů doma a utopickému šíření demokracie v zahraničí; nikoli však kvůli svržení Saddáma). U té příležitosti již zmíněný George Will konstatoval: „Za poslední půlstoletí měl málokdo více pravdy ve větším počtu důležitých politických otázek než William F. Buckley jr.“
Radost v nebi
Jakýkoli portrét Williama F. Buckleye jr. by nebyl úplný bez zmínky o jeho třech atributech. Zaprvé: o úžasném smyslu pro přátelství a laskavost. Lidé ve finanční tísni najednou zjistili, že jejich účty jsou zaplaceny. Takto vypadá ideální caritas, láska k bližnímu: nikdo jiný o vaší pomoci lidem v nouzi neví a vy se tím nechlubíte. S tím souvisí i atribut druhý, jeho hluboká křesťanská víra: Buckley byl celý život oddaným katolíkem, jenž k církvi přivedl mnohé. A zatřetí, jeho výjimečný smysl pro humor: to byla technika, kterou v debatách porážel své levicové oponenty.
A v našem, českém kontextu se patří zmínit to, co již zdůraznil v Kavárně překladatel Luděk Bednář, když zde publikoval v dubnu 2005 Buckleyův profil: na konci šedesátých let zakladatel National Review oslovil českého emigranta, v New Yorku žijícího fotografa Jana Lukase (1915–2006), aby pro časopis pracoval. Lukas nabídku přijal a v sedmdesátých a osmdesátých letech pro časopis vytvářel fotografie na obálky; Lukasův vizuální vklad do NR teprve čeká na své zhodnocení.
V poslední době mnozí Buckleyovi přátelé postupně odcházeli: Ronald Reagan, Milton Friedman, levicoví oponenti John K. Galbraith, Norman Mailer, Arthur Schlesinger. Loni na jaře, ve věku nedožitých jedenaosmdesáti let, mu zemřela jeho elegantní manželka Patricia, s níž má syna Christophera (nar. 1952), který je úspěšným autorem satirických politických románů; jeho titul Děkujeme, že kouříte byl zfilmován a adaptace byla uváděna i v českých kinech.
Na příchod Williama F. Buckleye jr. do nebe se toužebně těšily nebeské zástupy brilantních diskutérů, fajnšmekrů humoru a bojovníků za svobodu.