O úmrtí informovala Slavíčkova přítelkyně Zuzana Ševčíková. Slavíček byl jedním z výrazných hlasů Rádia Svobodná Evropa. Jeho příspěvky se vyznačovaly množstvím bonmotů a tím, že věty takřka "postrádaly tečku".
Ve Svobodné Evropě pracoval coby pařížský zpravodaj i po pádu komunistického režimu; přes 30 let také působil v nočním zpravodajství Radio France. V posledních letech spolupracoval rovněž se zpravodajským kanálem ČT24 a Českým rozhlasem 6. Zemřel v Praze.
Tři sta šedesát pět zážitků ročně
Slavíček byl populární osobností české komunity v Paříži, kam odešel v roce 1968. Krátce působil také v časopise Svědectví Pavla Tigrida.
Metropoli nad Seinou znal naprosto dokonale a s velkým nadšením provázel české krajany po tamních bistrech a restauracích, ať přijeli na pár dní nebo na delší čas. Předloni vydal knihu Bašta mezi žabožrouty, kterou s ním napsala publicistka Petra Svobodová.
"Když někdo žije ve Francii, pije vodu a nemá rád jídlo, tak přijde minimálně o tři sta šedesát pět zážitků ročně, protože, jak říkal generál de Gaulle, ve Francii je tolik sýrů jako dní v roce a sýry bez vína, to je zločin," řekl Slavíček před pěti lety v rozhovoru pro časopis Reflex.
Vzpomínka na muže, který si uměl užít život
V podobném duchu jako většina lidí, kteří se s ním setkala, na Slavíčka vzpomíná také redaktor MF DNES Ondřej Štastný:
"Za pár hodin přistaneme v Paříži, chci napsat o Milanu Kunderovi. Měl byste večer čas na schůzku?" volal jsem v říjnu 2008 novináře Jiřího Slavíčka. Tehdy zrovna vypukla Kunderova "udavačská" kauza a všechna média prahla po jakémkoli spisovatelově komentáři. Se Slavíčkem jsme se vůbec neznali, čekal jsem, že na mě nestor české žurnalistiky nebude mít čas.
Slavíček ale nezaváhal. "A kdy přiletíte? Co pijete? Jasně, v osm hodin v kavárně u Saint Michel," odpověděl do sluchátka. "Zrovna dnes jsem odešel do penze, tak pojďte někam na víno," přivítal nás, jen co jsme se spolu s fotografem potkali v centru Paříže. A šlo se.
Ten den jsem poprvé zažil typický "slavíčkovský" večer - neuvěřitelné historky o českých emigrantech ve Francii, Tigridovi, Peroutkovi, a k tomu potoky francouzského vína a vynikající škeble. Jen ten Kundera mu nějak nepřirostl k srdci. "Já mezi českou emigrací ve Francii platím za tvrdýho pravičáka," líčil.
Od toho večera jsem si s Jiřím Slavíčkem rád telefonoval, a když byl on v Praze, nebo já v Paříži, šli jsme na pivo (vlastně spíš na víno). Byl vždycky ve skvělé náladě, a jeho telefonáty končily hlaholivými slovy: "Dyť já ti strašně držím palce! Vy mladí novináři jim to musíte nandat!"
Naposledy jsem ho viděl loni v říjnu, když jsem byl zase jednou v Paříži. Slavíček jako asi největší český znalec Paříže mi ukázal čínskou čtvrť s restaurací, kde uměli nejlepší žabí stehýnka. S nadšením popisoval, že zase spolupracuje s Českým rozhlasem.
"To je jasný, že ty rádio neposloucháš! Vždyť ti je dvacet sedm," zbavil mě okamžitě trapné chvilky, kdy jsem musel přiznat, že jeho pořady moc neznám. Zdálo se mi, že je v důchodu docela spokojený. "Hele, to s tím Drobilem jste napsali skvěle! Gratuluju! Budu mít na jaře besedy v Čechách, tak zase někam zajdeme!" volal mi ještě loni v prosinci.
To už se bohužel nestane. I když jsem v říjnu 2008 Milana Kunderu v Paříži nakonec vůbec nenašel, ten výlet měl smysl: Poznal jsem Jiřího Slavíčka, mistra světa ve větách bez teček a bonvivána, který si uměl užít život.
