Jaroslav Kolár se narodil 18. září 1929 v Praze. V rodném městě absolvoval reálné gymnázium (1948) i vystudoval filozofickou fakultu (1952), obory literární věda a anglistika. Nastoupil do Památníku národního písemnictví. Po roce přešel do akademického Ústavu pro českou literaturu, kde působil až do svého odchodu do penze v roce 1991. Externě přednášel starší českou literaturu na Karlově univerzitě, jak na fakultě filozofické, tak pedagogické. Na FF UK se v devadesátých letech habilitoval. V letech 1974–1989 organizoval neoficiální schůzky přátelského diskusního kroužku strukturalistického zaměření (tzv. Medvědáři) a podílel se na pořádání jeho rukopisných vědeckých sborníků. O významu Jaroslava Kolára a respektu vůči jeho dílu svědčí mj. i sborníky, jež u příležitosti jeho šedesátin a osmdesátin uspořádali jeho žáci, přátelé a kolegové.
Přebal jednoho z dílů Lexikonu české literatury
Od 1954 přispíval do časopisů Česká literatura, Listy filologické, Literární noviny, Slavia aj. Příležitostně publikoval rovněž v periodikách a sbornících v Polsku, SRN, Rakousku, Maďarsku a v Itálii. Již v roce 1957 spolupracoval na rozsáhlém Výboru z české literatury od počátků po dobu Husovu (podílel se i na následujících svazcích této řady). Byl aktérem rozsáhlých edičních a lexikografických projektů, jež v Ústavu pro českou literaturu AV ČR vznikaly od padesátých let. Spolupracoval na Slovníku českých spisovatelů (sestaveném Rudolfem Havlem a Jiřím Opelíkem, 1964), v období normalizace náležel mezi klíčové osobnosti autorského a redakčního kolektivu Lexikonu české literatury, nejrozsáhlejší slovníkové příručky k dějinám české literatury do roku 1945, která se snažila navzdory ideologickým omezením o vytvoření seriózního a pokud možno neselektivního zdroje informací.
Kolár se zabýval starší českou literaturou s centrem zájmu o 16. století. Při jejím zkoumání byl veden snahou postihnout jednak národní specifičnost, jednak její vývojové hodnoty. Navazoval na metodologická východiska českého strukturalismu – ostatně náležel k tzv. druhé generaci pražské školy - a ve svých interpretacích staročeských literárních památek usiloval zejména analyzovat rozmanité funkční aspekty děl, případně nacházet nástroje k jejich historicky adekvátnímu výkladu; jeho práce směřují i za hranice literatury k pojmenování širších kulturních souvislostí. Tato jeho metoda je charakteristická již pro monografii Česká zábavná próza 16. století a tzv. knížky lidového čtení (1960), ale především ji využil v četných studiích, jež zachycují výbory Návraty bez konce (1999) a Sondy (2007).
Komenský - Labyrint srdce a peklo světa - Komenský - Labyrint srdce a peklo světa
Kolárova literárněhistorická erudice poskytla základ k jeho rozsáhlé ediční činnosti a k překladatelským aktivitám. Do českého prostředí uvedl především metodologicky podnětné práce ruských literárních vědců a historiků (Michail Michajlovič Bachtin, Petr Grigorjevič Bogatyrev, Aron Jakovlevič Gurevič aj.). Jako editor českému i německému publiku zpřístupnil literární památky vrcholného středověku (práce Tomáše Štítného ze Štítného, Středověké legendy o českých světcích), doby husitské (mimo jiné Jistebnický kancionál), humanismu (kupříkladu Marka Bydžovského z Florentina Svět za tří českých králů) i období mladších (zejména takzvané knížky lidového čtení). Z jeho edic konkrétněji zmiňme výbor z předbělohorskych satir Frantové a grobiáni (1959), vydání Komenského Labyrintu (1984), výbor z Kroniky české Václava Hájka z Libočan, edice Středověké legendy o českých světcích (1998) či vydání Tří knížek lidového čtení (2000, s Alexandrem Stichem).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že bohemistika ztratila špičkového znalce starší české literatury.
Z tiskové zprávy Ústavu pro českou literaturu AV ČR a ze Slovníku české literatury po roce 1945 zpracoval JCH
