„I když byl mezinárodně uznávaným historikem a rozsah jeho znalostí i podrobných sond do dějin 19. a 20. století byly impozantní, zůstává faktem, že nepřestal hájit totalitní komunistické praktiky i v dobách, kdy to dávno přestalo být moderní nebo prostě jen udržitelné,“ napsal v nekrologu konzervativní deník Daily Telegraph.
Zatímco většina Hobsbawmových přátel opustila komunistickou stranu po sovětském vpádu do Maďarska v roce 1956, slavný historik rudou legitimaci nevrátil. Prý se nechtěl vzdát "úzké intelektuální výšiny", z níž mohl jako marxista pozorovat svět. A také nechtěl zradit památku starých soudruhů, kteří podle něj patřili k "nejlepším lidem na světě", připomíná deník. Nakonec se vzdal členství ve straně až v roce 1991, nedlouho předtím, než se britští komunisté sami zrušili.
Monumentální historické dílo
Hobsbawm proslul především tetralogií s volným názvem Dlouhé devatenácté století. V roce 1962 vydal první díl, Věk revoluce (1789-1848), v roce 1975 Věk kapitálu (1848-1875), v roce 1987 Věk impérií (1875-1914) a nejslavnější díl, analýzu 20. století, nazval v roce 1994 Věk extrémů (1914-1991). Konzervativní skotský historik Niall Ferguson, jehož rozhodně nelze podezřívat ze sympatií ke komunismu, označuje čtyřdílné monumentální dílo na nejlepší úvod do moderních dějin v kterémkoli jazyce.
Znamenitý diskutér a především znalec neuvěřitelného množství pramenů k moderním dějinám.
Přesto Hobsbawm nepřestal udivovat svou marxistickou vírou. Ještě v 90. letech tvrdil, že komunismus vzdor mnoha chybám přinesl „velké a zcela mimořádné úspěchy“. V roce 1994 otevřeně ocenil Stalinovu diktaturu s tím, že byla daleko pozitivnější než hanebné vládnutí Honeckera nebo Ceaucesca. Stejně vehementně tvrdil, že za poválečný růst vděčí Západ ve skutečnosti Stalinovi, protože mu poskytl zásadní motivaci k rozvoji – strach ze sebe sama. Když se ho televizní moderátor otázal, zda takový pokrok stál i za cenu patnácti, dvaceti milionů obětí režimu, odvětil Hobsbawm: „Nepochybně.“
Snění o říjnové revoluci
Ještě v roce 2002, kdy už bylo informací o životě za Železnou oponou dost a dost, říkával, že se nemůže vzdát svého snu o Velké říjnové socialistické revoluci. "Je to hluboko ve mě. Nedokážu svou víru opustit," říkával. Moderní dějiny chápal jednoduše: jako boj proti kapitalismu. Tvrdil, že Komunistický manifest Karla Marxe a Bedřicha Engelse je strhující předpovědí dopadů globalizace na společnost na konci 20. století. Vzdor ideologickým klapkám na očích byl špičkovým znalcem historie, a jeho analytické schopnosti a intelektuální převaha nepřestávaly imponovat do konce života.
Narodil se 9. června 1917 v židovské rodině v egyptské Alexandrii. Matka pocházela z Vídně, otec Leopold Hobsbaum emigroval z Polska. Jméno zkomolil budoucímu historikovi matrikář. V roce 1933 rodina prchla do Británie, a mladý Eric během studia v Cambridgi začal agitovat proti imperialistické válce. Názory korigoval až během vojenské služby poté, co zjistil, že jej nikdo v jeho jednotce nebere vážně. Díky komunistickému přesvědčení nemohl působit ve zpravodajské službě, což zbrzdilo jeho poválečnou akademickou kariéru.
ZDÁNÍ KLAME. Ještě loni vydal jako 94letý hned dvě knihy.
V pravicové britské společnosti narážel i v následujících desetiletích, a postupně množil své omyly. Například v roce 1990 označil nacionalismus za vyhaslý evropský problém. Za pár měsíců nato vypukla válka v bývalé Jugoslávii. Postupně se proměnil v žijící legendu levicové ideologie. Byl však také skvělým znalcem džezu, o němž psal pravidelné sloupky od roku 1947. Vydal o něm knihy Džezová scéna (1959) a Neobyčejní lidé, odpor, odboj a džez (1998). I po pádu komunismu trval na svém – kapitalismus je podle něj vyřízen. Nepřestával psát ani po devadesátce – v roce 2007 vydal knihu Globalizace, demokracie a terorismus, a ještě loni v 94 letech stihl vydat hned dvě knihy: Amerika, válka a boj za globální nadvládu a Jak změnit svět: příběhy Marxe a marxismu.
"Byl impozantní figurou. Měl vysokou postavu, nosil archaické brýle a na hlavě měl až do konce života záplavu dlouhých šedin jako nějaký dirigent. Hovořil podmanivým hlasem, který byl jedinečnou kombinací bloomsburského a východoevropského přízvuku. Jeho dům v Hampsteadu se stal poutním místem všech levicových intelektuálů," končí nekrolog Daily Telegraph.
Přeložil Rostislav Matulík
