Poslední prvorepublikový důstojník patřil k legendám odboje - jeho pohnuté osudy umocnilo i nelidské zacházení, kterého se mu po komunistickém puči dostalo od vyšetřovatelů. Podlehl rakovině mateřského znaménka.
"Je to strašně smutné, je to obrovská ztráta. Vídal jsem se s ním poslední dobou docela často, do poslední chvíle byl vitální a veselý. Když si nedávno zlomil nohu, volal mu Jiří Stránský a ptal se ho, co dělal, odpověděl mu: 'Já nějak blbě vidím.' Přitom byl posledních osm let svého života slepý, takže si zachoval humor až do konce," řekl iDNES.cz ředitel společnosti Post Bellum Mikuláš Kroupa.
Sedláček také obdržel historicky první Cenu Paměti národa, kterou toto sdružení uděluje. " Neustále dokazoval, že svoboda a lidská důstojnost nejsou pouze prázdná slova," dodal Kroupa (Sedláčkův životní příběh z dílny Post Bellum čtěte zde).
"Pan generál Sedláček byl příkladem vojenské důstojnosti, skutečným a pravým vojákem, z jehož slov i činů byla patrná zásadovost, věrnost a láska k vlasti a k armádě," uvedl prezident Václav Klaus.
"S generálem Sedláčkem odešla výrazná osobnost našich moderních dějin. Tím výraznější, že nikoho takového už nemáme. I přes vážný stav jsem věřil, že tak, jak to dokázal už mnohokrát ve svém životě, se s chorobou dokáže poprat a zvítězí," řekl ministr obrany Alexandr Vondra.
"Nesmírně aktivní a optimistický životní přístup pana generála a jeho vůle bojovat i s nepřízní osudu jsou a zůstanou zdrojem inspirace nejen pro české vojáky, ale věřím, že i pro generace Čechů," nechal se slyšet premiér Petr Nečas.
Termín posledního rozloučení s generálem Sedláčkem oznámí ministerstvo obrany v nejbližších dnech. Už se ale ví, že to bude s vojenskými poctami.
Devět dní chůze sem a tam, zhroucení a pendreky. A pak sedm let na uranu
Generál Sedláček se narodil 8. ledna 1918, tedy jen několik měsíců před vznikem Československa. Do armády nastoupil dobrovolně, Vojenskou akademii v Hranicích těsně před válkou vystudoval jako jeden z nejlepších. Odešel z ní v hodnosti poručíka dělostřelectva.
Po okupaci odešel v roce 1940 do zahraničí - balkánskou cestou nejdříve do Francie a po jejím pádu do Velké Británie. V létě 1944 byl převelen do Sovětského svazu, účastnil se krutých bojů na Dukle a poslední válečnou zimu prožil po porážce Slovenského národního povstání v horách.
Zřejmě nejkrutějším obdobím prošel po komunistickém puči. Noví páni země, za niž Sedláček válčil na západní frontě - což byla po Únoru umístěnka do pekla - byli důkladní. Vynucené přiznání k činnosti v "protistátní skupině Irena" z něj vytloukli v nechvalně známém hradčanském "Domečku". Nekonečných devět dní a devět nocí ho nechali chodit po cele tam a sem, než se zhroutil vyčerpáním.
Není snad ani příliš překvapivé, že vyšetřovatel Jaroslav Řičica před lety prohlásil, že Sedláčka nikdy nebil a že trpí ztrátou paměti. Generál se naopak na Řičicovu surovost, fackování a pendrek pamatoval velice dobře. Nakonec dostal doživotní trest a kromě věznic se za ním na sedm let zavřela brána uranového lágru Bytíz na Příbramsku.
Z vězení vyšel Tomáš Sedláček při amnestii v roce 1960, rehabilitace se dočkal po roce 1989. Působil jako předseda Československé obce legionářské, za své zásluhy dostal Řád T. G. Masaryka, Řád M. R. Štefánika, dva válečné kříže a medaili Za chrabrost.
