Emanuel Mandler se narodil 2. srpna 1932. Vystudoval filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval jako archivář v Benešově, i jako funkcionář Československého svazu mládeže a redaktor pedagogických časopisů. V letech 1960–1968 se redaktorsky podílel na encyklopedickém díle Československá vlastivěda; vydávala ji Socialistická akademie, kterou Mandler později nazval "polopolitickým aparátem“. Byl vystaven dilematům: "V první polovině šedesátých let jsem si odbyl to, co komunisté nazývali vnitřní emigrací.“
Ventil pro své pnutí, zrání, názory a vidění našel několikerý: Od roku 1961 externě spolupracoval s časopisem Dějiny a současnost. Od roku 1964 byl členem redakčního okruhu a stálým přispěvatelem proslulého, názorově fakticky nemarxistického časopisu časopisu Tvář - až do jeho definitivního zrušení v roce 1969. A také psal prózy. Vyšly roku 1966 pod názvem Atrakce. Dostaly, nikoliv neprávem, přívlastek kafkovské.
"Přísnost, nemilosrdná důslednost a ‚bezperspektivnost‘ Mandlerových próz jsou tvrdou zkouškou pro čtenáře, zvyklé na to, že se ve své četbě pohodlně uvelebí,“ napsal Mandlerův tvářistický druh Bohumil Doležal. Jiní recenzenti však spílali autorovi do kafkovských epigonů a snobů. Prozaický oblouk byl u Mandlera uzavřen předloni, když mu vyšel svazek Poslední Branibor a jiné příběhy. Obsahuje některé texty z Atrakce a prózy napsané později, do počátku 70. let, kdy Mandler beletrie zanechal.
Vše, co knižně publikoval mezi dvěma zmíněnými prozaickými tituly, týkalo se politiky a historie. Vzpouzel se být jejich pasivním objektem. Vytěsněn za normalizace do neexponovaných občanských povolání (např. výrobce figurek, programátor), vydával samizdatové Sborníky, byl zakládajícím členem Československého helsinského výboru (1988) monitorujícího občanská práva, v letech 1987-1989 předsedal Demokratické iniciativě, z níž se zrodila Liberálně demokratická strana, za niž Mandler byl od ledna 1990 do června 1992 poslancem Federálního shromáždění.
Následující dva roky spoluvydával časopis Soudobé dějiny. A hojně publikoval - buď nejprve v tisku (z čehož vznikly výbory Nebát se a nekrást a Češi i Němci) nebo rovnou knižně – jmenujme Benešovy dekrety, Oba mé prezidenty (Václav Havel & Václav Klaus) či vzpomínky Škodolibé úsměvy svobody z let 1955 až 1992.
Bohumil doležal vzpomíná"Díky Mandlerovi jsem se seznámil s českou demokratickou politickou tradicí (Havlíček, Palacký, Masaryk, Rádl) a hlavně vzal za svou jeho představu o politice, která musí být zároveň důsledná, odvážná a realistická.“ |
"Díky Mandlerovi jsem se seznámil s českou demokratickou politickou tradicí (Havlíček, Palacký, Masaryk, Rádl) a hlavně vzal za svou jeho představu o politice, která musí být zároveň důsledná, odvážná a realistická,“ napsal včera do nekrologu jeho dlouholetý spolupracovník Bohumil Doležal. Vyzdvihl tři okruhy: Mandlerovu vehemenci při prosazování neoficiózní linie časopisu Tvář, Mandlerovu kritiku Charty 77 coby "nerealistického politického projektu“ se schopností oslovit jen malý počet lidí a konečně "dlouholeté úsilí o to, aby se česká společnost důstojně vyrovnala s tím, co po druhé světové válce způsobila českým Němcům“.
Mandler zkrátka - a ovšem i Doležal - od 60. let nekráčel v žádném z názorových a politických hlavních proudů. Byl nejednou a nejedním nahlížen jako podivín. Lidskou tragédií je, že se právě s Doležalem v posledních letech z osobních důvodů rozešli a vyhýbali se sobě. Ale tyhle sváry nakonec vždy pominou a zůstane dílo. To dílo Mandlerovo, "rušivé“ a tvrdohlavé, je významnější, než se po soustavném odstavování na vedlejší kolej zatím zdá.
