Země energií: Izraelská společnost disponuje neobvyklou vitalitou

  14:59
Jedna z nejpodivuhodnějších věcí, která návštěvníka Izraele zarazí, je neuvěřitelná energie, kterou zdejší společnost pulzuje. Právě prostřednictvím energie, kterou Izraelci postupně vkládali do jednotlivých projektů, je možné uvidět cestu, kterou Izrael za uplynulých, v tyto dny připomínaných šedesát let své existence urazil. V dobrém i špatném.

Oslava 60 let od vyhlášení nezávislosti Izraele v Jeruzalémě | foto: Reuters

Jestli něco charakterizovalo ranou izraelskou skutečnost, pak nepochybně kibuc - kolektivisticky vedená zemědělská osada s rovným přístupem k práci i k odměně. První kibucy vznikaly dávno před zrozením izraelského státu. V mnoha případech šlo o jediný způsob, jak obdělat poušť nebo osídlit malarické bažiny u Jordánu. Sebeobětování a solidarita byly základními principy kibucnického života. Byť v nich vždy žila jen velmi malá část obyvatel Izraele, staly se jakýmsi ohniskem sebeidentifikace nového národa.

Také díky kibucům se Izrael stal miláčkem západní levice. Intelektuály vysedávající po kavárnách vzrušovala představa, že někdo oblékl modráky, vzal do ruky motyku a uskutečnil starý socialistický sen o práci a rovnosti. V kuchyni, na poli a u dobytka se vystřídali všichni, žádný "předseda“ nebyl zproštěn svého podílu; dobrovolná druhá směna navíc byla nepsanou povinností. Ano, kibuc je dokonalým popřením kavárny (nic proti této příloze!).
   
Kibucy vyzařovaly do rané izraelské společnosti étos, ale také jí dodávaly ty nejlepší členy. Od kibucníka se očekávalo, že se přihlásí do elitních jednotek armády, a tak je tomu dosud. (Západní levičáci dnes dávají přednost démonizaci Izraele a proto neradi slyší, že tamní armáda vždy byla a stále je převážně v rukou levicově orientovaných lidí.) Mezi "absolventy“ kibucnického života i elitních jednotek je dnes celá řada prominentních mírových aktivistů, například spisovatel Amos Oz. Ochota se zbraní v ruce bránit svou vlast a touha po míru se nijak nevylučují.

Konec experimentu
Izrael prošel v poslední generaci velkou změnou. Relativně zbohatl a také zpohodlněl, je individualističtější a hédonističtější. Kibucy jsou naopak v úpadku, a kibucníci tráví volný čas u televize místo společnými tanci. V 80. letech si také řada kibuců půjčila mnoho peněz a těžce je splácela. Některé dokonce zkrachovaly. Jiné se přizpůsobily. Asi tři čtvrtiny příjmů současných kibuců tvoří průmyslová výroba, případně služby, jako je provozování hotelů. Romantika farmaření a rovnosti vyvanula.

Duch kibucu ovšem žije dál v jiných podobách. V posledních letech například vznikly "městské kibucy“. Jde o společenství mladých lidí, kteří se rozhodli žít společně v malých komunitách, někdy se znají z vojny nebo se společnému životu v armádě naučili. Každý chodí do svého zaměstnání, ale peníze dávají do společné kasy. Po práci se většinou ještě zabývají veřejně prospěšnou prací, například doučováním znevýhodněných dětí, často z etiopských nebo arabských rodin. Ani růst městských kibuců však nemůže zakrýt skutečnost, že "kibucník“, ať venkovský nebo městský, už nepředstavuje ideál Izraelce a není ohniskem izraelské sebeidentifikace.

Zrada vzdělanců
Není to ovšem tím, že by se vyčerpaly "utopické energie“. V izraelské společnosti stále pulzují. Jen si nacházejí nová pole, a nadále budou určovat podobu státu.

Jeden z nejpodivuhodnějších fenoménů izraelského veřejného života je ultraortodoxní utopie - představa, že jednou bude Izrael státem řízeným tórou, tedy teokracií v tom smyslu, jak o ní kdysi mluvil Josephus Flavius - stát, jemuž vládne sám Bůh. Jak víme z příkladu Íránu, vždycky se najdou ochotní lidé, kteří budou vědět lépe než ostatní, co Bůh chce. Tento sen zatím sní jen relativně malá, i když rostoucí část Izraelců.
    
Na zcela opačném konci společnosti stojí "intelektuální establishment“. Jeho hlavním znakem je jinde nevídaná nelítostná sebekritika. Soustředí se na vše možné: od okolností vzniku státu, který se neobešel od vyhánění části arabského obyvatelstva, až po současnou izraelskou politiku na palestinských územích. K šedesátiletí Izraele se v knihkupectvích objevila řada knih, jejichž autoři jsou přesvědčeni, že žijí v nejstrašlivějším státě všech dob, což po nich mnozí zahraniční kritici židovského státu rádi opakují - bez ohledu na fakta.
    
Palba do vlastních řad je konec konců v židovské společnosti zvykem už od dob proroků, kteří vlastní lid s oblibou líčili jako vyvrhele; stačí si přečíst Izaiáše nebo Jeremiáše. Pokud jejich postoj budeme charakterizovat pozitivně, pak je to schopnost neupínat se k pohodlným verzím světa, které si lidé tak rádi budují. V případě této "post-sionistické“ inteligence jde o přímo vitriolicky negativní postoj, který někdy delegitimizuje existenci samotného státu.

Autor těchto řádků kdysi absolvoval sérii přednášek o izraelské kultuře na půdě telavivské univerzity. Jeden akademik za druhým předstupoval před posluchače a zopakoval tutéž etudu, pouze obor se měnil - od literatury přes tanec až po film. O nadšení budovatelských děl 50. let hovořili s ironickým úšklebkem, zatímco mezi příkladné výkony současného umění zařadili téměř výhradně díla ukazující Izrael coby zemi s otupenou citlivostí a závislou na násilí.
    
Izraelská intelektuální elita možná projevuje obdivuhodnou odvahu tváří v tvář vlastní tradici, ale v podstatě je destruktivní. Sice dekonstruuje naivní vlastenectví raného sionismu, jenže místo něj nic nenabízí, vlastenectví je pro ni směšné. A tak čím dál větší část mladých lidí odmítá obětovat svůj čas, pohodlí, natož život bezpečnosti státu. Možná se nedomnívají, že „projekt Izrael“ selhal, jako jejich učitelé, avšak chtějí žít tak jako evropská mládež, bezstarostně a neideologicky.   

Opium radikálů
Sebedestruktivní kritika, nebo snad okázalý odstup od  vlastních mýtů, může do určité míry sloužit jako protijed proti jiným tendencím uvnitř společnosti. Jednou z nich je náboženský nacionalismus. Jeho počátky sice sahají před vznik státu, nyní ale postupně nabírá na odhodlání. Je to síla velmi zajímavá. Velmi dlouho západní kritici Izraele požadovali, aby zapadl do kultury regionu. Nuže, už se stalo: část nacionalistického hnutí v Izraeli je v podstatě stejný politický opiát jako arabský nacionalismus nebo islámský fundamentalismus, i když se zatím zdaleka neprojevil tak ničivě.

Nelze ovšem popřít, že má svůj étos - i jeho vyznavači jsou ochotni snášen nebezpečí a nepohodlí, aby uskutečnili ideu. V očích části Izraele to je nyní osada, a nikoli kibuc, co stojí v centru jejich identity. Vzrušuje je sen o židovském osídlení Západního břehu, nebo chcete-li Judeje a Samaří, tedy území, k němuž se váží biblické dějiny Izraele. Je to paradoxní, ale takřka všechna důležitá starozákonní místa leží mimo vlastní Izrael, ať je to Hebron, Betlém, východní Jeruzalém či Šchem, tedy dnešní Nábulus. Jsou to ovšem také teritoria, které Palestinská reprezentace celkem oprávněně požaduje pro budoucí palestinský stát.
    
Ve skutečnosti je i tato fantazie o osídlení Zaslíbené země v podstatě u konce. Symbolickou ránu jí zasadil už před pěti lety Ariel Šaron, dříve velký příznivec osad, když řekl, že "okupace nemůže trvat věčně“, a totéž si myslí i většina veřejnosti. Nikoli však osadníci a jejich příznivci – ti jsou odhodláni postavit se nejen Palestincům, nýbrž i vlastnímu státu, a obětovat své i cizí životy. Představitelé hnutí se usadili v důležitých institucích, naučili se vydírat politické strany, a využívat sentimentů veřejnosti zejména po teroristických útocích. V Izraeli momentálně není politik, který by dokázal třeba i silou vystěhovat tisíce lidí z jejich domovů v zájmu budoucího míru.

Horcí a studení
Izrael je poměrně malá země, která prošla během krátké existence řadou válek, musela integrovat miliony lidí nejrůznějších kultur a zabředla do okupační anabáze. Tamní společnost řešila dilemata, která si lidé v Evropě často ani neumějí představit, a musela obětovat věci, které každý Evropan považuje za neodcizitelné právo. Virulentní sebekritika i náměsíčný teritoriální nacionalismus jsou pak možná logickou reakcí na četná traumata, která z těchto potíží vyplývala. Reakcí logickou, i tragickou, uvědomíme-li si, kolik energie musí zároveň vynaložit na své pouhé přežití v moři nenávisti. Snad nebude příliš drastické použít metaforu, podle které jsou obě síly jakýmsi zhoubným bujením, zvrhlým projevem vitality, která se obrátila proti zájmům celého organismu.

Jsou však zároveň projevem jeho životaschopnosti. V Izraeli málo kdy vidíme evropskou laxnost. Vedle, a často proti těmto silám stojí další energie, kterou by stávající český prezident možná nazval občanskou společností. Izrael je a nevyhnutelně musí být společností občanské iniciativy. Stát, který není schopen zajistit důležité služby v dostatečné míře, společně se stále ještě živým duchem oběti a solidarity, je ideálním prostředím pro vznik společenské kultury, která stojí na aktivitě veřejnosti.

Symbolem tohoto étosu mohou být četné pokladničky, které ve městech visí nestřežené na stromech nebo volně leží u pokladen v pouličních obchodech - jev ve střední Evropě těžko představitelný. Dárce si může vybrat, zda přispěje na rehabilitaci obětí teroristických útoků, vývařovnu pro chudé nebo zda podpoří smíšenou arabsko-židovskou školu.

Dobrovolné sdružení tedy můžeme považovat za jakýsi alternativní kolektivní symbol post-moderního Izraele, který nahradil kibuc a konkuruje "osadě“. Jakousi výkladní skříní těchto iniciativ by mohly být ty, které se angažují ve smíření s Palestinci. Například Machsom Watch hlídá, zda vojáci na kontrolních stanovištích jednají slušně s procházejícími Araby, Rabbis for Human Rights pomáhají palestinským farmářům se sklizní a chrání je před útoky agresivních židovských osadníků, Guš Šalom bojuje proti "blokádě“ Gazy, a Becelem kontroluje dodržování lidských práv ze strany izraelských úřadů.
    
To je jen ukázka činnosti takových organizací, které jsou malé i velké, známé i zcela místního významu, úspěšné i skomírající. Ukazují, že Izrael neztratil občanskou vitalitu a vůli k lidskosti. Státy se zkrátka neudržují jen těmi ideami, na kterých vznikly, nýbrž i těmi, které se vědomě rozhodnou udržovat.

Autor:

Z politiky se vytrácí obsah, mluví do ní natřásající se tetky, říká Decroix

  • Nejčtenější

Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie

3. května 2024  10:10,  aktualizováno  13:43

Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...

Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka

2. května 2024  17:21

Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve

6. května 2024  15:47,  aktualizováno  7.5

Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...

Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další

4. května 2024  17:40,  aktualizováno  21:09

Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů

4. května 2024

Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...

ANO chce odložit korespondenční volbu na dobu po volbách v příštím roce

9. května 2024  5:15,  aktualizováno  10.5 1:15

Poslanci se přeli o zavedení korespondenční volby pro české občany v zahraničí. Sněmovnu ve čtvrtek...

ANALÝZA: Putin zase budí přízrak atomovek. Co tím sleduje právě teď

10. května 2024

Premium Kreml s výslovným odvoláním na nedávné komentáře západních vůdců týkající se války na Ukrajině...

Operace Vrbětice: divné náhody a záhady. Jakou roli hrál majitel firmy

10. května 2024

Premium Třetí díl seriálu MF DNES popisuje podivné jednání šéfa firmy Imex Group, Petra Bernatíka, která...

Zavřené školy, letiště i banky. Argentinu zasáhla generální stávka

9. května 2024  22:28

Odbory v Argentině organizují generální stávku. Protestují proti úsporným opatřením a dalším...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

V 59 letech zemřela herečka Simona Postlerová, ještě v sobotu zkoušela

Zemřela divadelní a filmová herečka Simona Postlerová, bylo jí 59 let. Zprávu o úmrtí potvrdil nadační fond Dvojka...

Titěrné sukně i míčky na podpatcích. Zendaya vzkřísila trend tenniscore

S nadsázkou bychom mohli říct, že největší tenisovou událostí tohoto roku je premiéra snímku Rivalové. Aspoň co se módy...

Zpěvačka Tereza Kerndlová měla autonehodu. Poslala vzkaz ze záchranky

Tereza Kerndlová (37) a její manžel René Mayer (53) měli v úterý ráno autonehodu. Na mokré vozovce do nich zezadu...

První světová válka zničila část Francie natolik, že tu stále řádí smrt

Řídkým rozvolněným lesem pokrytá pahorkatina u francouzského Soissons, Compiégne, Lens či Cambrai přirozeně svádí k...

Kamion před nehodou vůbec nebrzdil, moderní tahač by tragédii zabránil

Policie obvinila řidiče za smrtelnou nehodu na D1. Litevský kamioňák narazil do osobního auta a natlačil ho na tahač s...