Benešovy dekrety jsou jedním z těch problémů, jimž se říká dvoustranné a jež se týkají dost velkého počtu lidí na to, aby z nich byl mnohostranný problém, či dokonce evropský problém.
Tím se Benešovy dekrety zatím nestaly, protože Němci, jichž se dotkly nejvíce, ještě uznávají, že je to pouze dvoustranný problém. To však nemusí trvat věčně. Je dost těch, kdo by z nich chtěli udělat celoevropský problém. Stačí dát jim šanci podobnou té, jakou nyní "nabídl" český premiér. Pan Haider se jí už chopil a nemusí být poslední.
Dekrety jsou snad ještě dvoustranný problém. Ale Praha se po zemanovských výpadech musí vynasnažit, aby přece jen neskončily podle vzoru Temelín: jako mnohostranný problém, který se řeší "přes Evropu".
Nejde jen o to předejít novým politickým bouřím a novým nátlakům. Především se potřebujeme vyhnout ostudě a najít čas pro vyrovnání s touto mimořádně smutnou a nelichotivou částí českých dějin. Na rozdíl od Temelína nejsou Benešovy dekrety nic, co by Praze mohlo získat alespoň zákulisní sympatie většiny EU.
Část dekretů totiž sloužila k vyvlastnění milionů lidí a k jejich vyhnání z českých zemí. Spolu s amnestií, která o pěkných pár týdnů přesahovala konec druhé světové války, kryly tyto dekrety i množství vražd a dalších násilností, které chtě nechtě provázely "odsun" sudetských Němců.
Je to historické břemeno, na jehož překonání budou Češi potřebovat čas a ochotu poctivě si přiznat i trpké pravdy o vlastní minulosti - třeba tu, že pro lidi, kteří museli (podobně jako za války Židé) povinně nosit na rukávech nášivky s písmenem N, je těžké vnímat dny po 9. květnu 1945 v lepším světle než éru nacismu. Upřímné zamyšlení nad tíhou vlastní minulosti by bylo jistě rozumnější než halasný pokřik o tom, kdo všechno nás kdy zradil, a kdo by si tedy vlastně zasloužil provaz.
