Ptejme se, zda by někdo z nynějších tří kandidátů byl dobrým prezidentem. Snazší je říci, kdo by pravděpodobně nebyl dobrý. Miloš Zeman je vynikající a úspěšný taktik. Vezměme si však jeho nynější jednání. Skoro se líbá s komunisty, velkopansky se roztahuje ve sněmovně.
Kvůli úspěchu je schopen slíbit cokoli. Kdyby byl zvolen, množství lidí by ho nebylo schopno vnitřně přijmout jako hlavu státu. Proč? Zeman má přece velké klady. Vystupoval vždy jako odvážný politik, dokázal vzkřísit mrtvou stranu. Není pochyb o tom, že by byl loajální vůči spojencům.
Není však, dovolte to slovo, prezidentovatý. Je cynický, sprostý a občas nechutný. Jsou to povrchní charakteristiky. Ale u tabule se prostě neříhá. Klaus je v tomto směru prezidentovatější, i když i jeho politická cesta je pokryta mrtvolami. Jeho největší slabinou je zahraniční politika. Svou nechuť k Evropské unii skrývá jen špatně.
Když se zdržel hlasování ve věci naší účasti v Iráku, jistě to udělal napůl z vypočítavosti, napůl však z upřímného srdce. Proti Zemanovi je to politik svým způsobem zásadový a férovější. I on má nabubřelé ego, ale dokáže je mnohem líp zkrotit. V neposlední řadě si myje ruce...
Paní Moserová je sice outsider, ale ti nebývají v knihách jejího oblíbeného Dicka Francise bez šancí. Kdo chce prezidenta nekonfliktního, nejvíce se blížícího ideálu normálního, slušného, přitom výkonného a inteligentního člověka, měl by držet palce jí. Má však jednu nevýhodu. Při vší úctě je politická nula. Ani vítězství Miloše Zemana by nebylo žádnou tragédií. Všechny tři další možnosti jsou solidní.
